Psychopatie je dobrá vlastnost

Od magorů pro magory ...

Umělci, šílenci a psychopati mezi námi poklidně žijí, vraždí a píšou básně, aniž bychom si toho všimli nebo tomu věnovali větší pozornost. Jsou to lidé, kteří o sobě ví, že jsou ŠÍLENÍ a čím víc je provokujeme, kritizujeme nebo zpochybňujeme jejich existenční smysl, tím více u nich propuká psychopatická hysterie.

Společnost však nabyla dojmu, že tato nešťastná individua jsou výjimkami nebo jakýmisi extrémy v populaci. S tím nemůžu souhlasit. Už Poe ve jedné své slavné povídce označil zvrácenost za přirozenou vlastnost člověka. Ano, kus svého osobního šílenství má hluboko v sobě zakuklený každý z nás. Je to něco jako tlustá odporná larva, která bez našeho vědomí živoří tichým tupým životem někde v našich útrobách, ale někdy se může bolestně prorvat na povrch naší existence a napáchat svými oslizlými kusadly značné škody.

 

Slunce už dávno zapadlo a na město se snesla hustá a nevlídná tma smíšená se smogem a mlhou. Byl lezavý podzimní večer jak z nějaké špatné detektivky. Vlastně ideální čas na nějakou hodně brutální vraždu.

Procházeli jsme se s Humbertem po staré cyklostezce. Po pravé straně líně plynula řeka a blyštivě se v ní odrážela světla z pouličních lamp místo hvězd, které byste nad městem hledali marně. Podél řeky se táhl pás černočerných houštin, pokroucených křovin, starých stromů, provizorních squatů, opuštěných rybářských prutů, dětských botiček a břečťanu. Po levé straně na nás tiše zírala opuštěná tovární hala, která končila v hrůzu nahánějící džungli starého křoví. Krásná romantická procházka.

Humbert pořád něco říkal. Tentokrát jsem mu však nevěnovala pozornost. Kolem nás projeli asi tři cyklisté, jenom jako mihnoucí se přízraky. Pak už jen zadní červené světlo, které se pomalu ztrácelo ve tmě.

Pomalým krokem jsme se vymanili z dosahu žlutě planoucích lamp. Obklopila nás totální tma.

„Broučku, bojíš se?“ řekl škodolibě Humbert, když i jeho pohltila houstnoucí tma.

„Ne,“ odvětila jsem.

„To je divný,“ řekl zamyšleně a já jsem mu musela dát za pravdu, protože mě noc předtím strašil v posteli historkami o masovém vrahovi, který přijede výtahem, zazvoní na zvonek u našich dveří a všechny nás rozseká. A nejhorší na tom je, že jsem mu to sežrala a bála se jako malá holka.

Humbert měl asi nějakou zvrácenou potřebu mě pořád strašit a když se jeho snažení setkalo s úspěchem, měl z toho náramnou radost. Většinou když viděl, že se začínám bát, tahle úchylná vlastnost se u něho stupňovala a on mě děsil čím dál tím víc s přímo dětinskou radostí. Pak si samozřejmě nikdy neodpustil mě konejšit a uklidňovat v náručí, když už jsem byla úplně vyděšená a na pokraji hysterie.

 

Kolem nás začala být taková tma, že jsme neviděli ani na krok. Jen při okrajích chodníku prosvítaly obrysy větví starých stromů, které zplihle viseli dolů a jako mrtvé mátohy se pohupovaly ve studeném a lezavém větru.

Obrysy těch větví vyprávěly příběhy staré i několik set let. Najednou jsem cítila, že vyprávějí i ten můj. Ne tolik starý. Ale pro mě tak intenzivní, když jsem tady jako mladší chodila ruku v ruce s podivným psychopatem, který mě pak nechal samotnou napospas celému SVĚTU, aby mě zaživa sežral a strávil a aby mě až za několik let úplně zničenou našel Humbert. Ten obraz se vryl do těch starých korun a kmenů a teď se ke mně v té vražedné tmě vracel, promlouval ke mně a pálil jako rozžhavené uhlíky.

Vlastně jsem si tu chvíli užívala. Tak jako bolestně užíváme zašlé vzpomínky, které se nám občas vrátí jako nechtěný flashback. Jo, vzpomínky jsou jako pervitin. Jakmile jednou nějaké máme, nedokážeme se jich vzdát a v bezesných nocích se k nim vracíme a šňupeme je ze slaných peřin.

Začala jsem cítit, jak na Humberta pomalu, jako odporná veš, leze STRACH.

„Ty se fakt nebojíš?“ zeptal se mě hrobovým hlasem a zezadu mě rýpl do žeber. Používal na svůj strach dobrý obranný mechanismus - začal strašit mě.

„Ne, Humí,“ řekla jsem mu.

Byl dlouhou dobu zticha a pak na mě do neproniknutelné tmy zařval.

Čekal, že se leknu.

„Proč se teď nebojíš? Včera jsi byla posraná strachy ve vlastní posteli a tady tě to neděsí?“ řekl s jemným rozčarováním v hlase. Plán se mu nedařil.

Ze tmy se vynořila silueta člověka. V patách mu běžel pes na vodítku. Rychle nás minuli a ztratili se v černé smrti za námi.

„Je to moje noční můra,“ řekla jsem dutým hlasem. Sama sebe jsem se lekla. „Člověk, který si projde tmou, se temnoty už nebojí.“ Náhle jsem viděla sama sebe, mladší a hezčí, jak jsem se přesně tudy kdysi brodila mnohem hustší a mladší tmou. Nikdo neví, jak člověk na pokraji dětství a dospělosti trpí, když se sám ocitne ve TMĚ.

„Ale brouku...,“ zkoušel to dál Humbert. „Přece na tebe musí něco platit.  Co kdybych ti ukázal ten novej nůž, co jsem si včera koupil, hmm?“ řekl přeslazeným hlasem.

Tak na tohle mu neskočím.

„Tohle je MOJE noční můra, chápeš? A ne TVOJE. A já se ve svý osobní noční můře NEBOJÍM!“ zařvala jsem. V tomhle jsem dost kecala, bojím se toho pořád. Vzpomněla jsem si na malou ustrašenou podvedenou holčičku a znovu se vpila očima do černých siluet korun stromů, které nad námi tvořily jakousi živou klenbu.

„A co když to myslím vážně?“ nenechal se odradit Humbert. Náznak psychopatismu v jeho hlase mi v mozku vyvolal tichý alarm, ale za ten čas, co jsme spolu, jsem si na to už zvykla. V takovýhle situacích je dobré nedat najevo ani ten nejmenší záchvěv strachu, protože by to mohlo spustit celý ten šílený mechanismus v jeho mozku.

„Co kdybych tě teď tady zabil a pověsil támhle na ten stožár? A nechal tě tam viset, hmm? Ani teď se nebojíš?“ šeptal mi do ucha sladkým hlasem masových vrahů.

„Ne, Humí, nebojím a přestaň s ....“ nedořekla jsem to, protože v tu chvíli mě hrubě chytil za vlasy a zvrátil mi hlavu dozadu.

 

Měla jsem tak zvrácenou hlavu, že jsem stěží mohla dýchat.

„Tak co, už se mě bojíš?“ zeptal se mě Humbert šíleným hlasem. V očích mu jiskřilo.

„Ne,“ řekla jsem pevně.

Zvrátil mi hlavu ještě víc. Začal mě tlačit k zemi.

Neměla jsem z něho strach. Pořád jsem věděla, že je to jen hra.

„Bojíš?“ zavrčel.

„Ne,“ pokusila jsem se zavrtět hlavou. Ale to už mi povalil na studený asfalt a chytl mě pod krkem. Díval se na mě šílenýma očima. V tu chvíli jsem naprosto zapomněla MYSLET. Měla jsem v hlavě naprostý klid. Viděla jsem jen JEHO na pozadí temně modrého nebe. V tu chvíli jsem snad byla smířená se svou vlastní smrtí. Byla jsem naprosto klidná. Nechala bych se zabít.

Tak mě zabij, ty hajzle. Nic horšího mi stejně nemůžeš udělat, proběhlo mi hlavou a vzpomněla si na tu malou holku.

Ucítila jsem, jak mi rukou zamačkává hrtan do krku. Nemohla jsem dýchat.

„Tak co, pořád se nebojíš?“ zeptal se potřetí.

„Ne“ zasípěla jsem tvrdohlavě a vydala jsem zvuk podobný kašlání, protože jsem už opravdu nemohla dýchat.

 

V tu chvíli mě pustil.

„Neudělal jsem ti nic, miláčku?“ řekl vyděšeným tónem a jemně mi pomohl se zvednout. Stála jsem v té pusté noci a dívala se mu do očí.

„Ne, nic,“ odvětila jsem.

„Promiň mi to. Asi jsem to přehnal. Nevim, co to do mě vjelo,“ řekl omluvným tónem, objal mě a vystrašeně mě hladil po vlasech.

Psychopat, pomyslela jsem si.

„Tak pojď, prosím,“ řekla jsem a chytila ho za ruku. Rychlým krokem jsme se tmou vzdalovali pryč.

 

Když nás smrtící tma konečně vyplivla v osvětlené mírumilovné ulici, dostala jsem škytavku. Ale strašnou.

„Ksakru, zmáčknul jsi mi ten krk tolik, že jsem teď z toho dostala škytavku! Sakra,“ rozčilovala jsem se.

Humbert se na mě vyděšeně podíval. „Ty nejsi normální ženská,“ řekl. „Já jsem tě skoro zabil a ty mně vynadáš za to, že jsi z toho dostala škytavku!“

„Protože to mi otravuje život daleko víc,“ řekla jsem nakvašeně.

Siluety starých domů teď vypadaly jako nějaké strašidelné domy na pouťové atrakci.

„Ale vždyť jsem ti mohl něco udělat!“ řekl zoufale.

„Já ti věřím,“ odpověděla jsem. „Jseš šílenej, ale kdo není? Já bych s normálním člověkem být nemohla. Ve vás je něco víc. Nějakej druh světla, který vyzařujete.“

 

„Odpusť mi to, beruško. Odpusť mi, že jsem tě před chvílí málem zabil.“

„To je dobrý, zlato.“

A pod žlutou lamou naše těla vrhala na zem pokroucené stíny, které halily do prázdna spadané listy. Dole u řeky šeptaly stromy. A blázni ještě nenašli svou dobu.

 

---