Vrchní prchni aneb obsluhovala jsem ruského mafiána

Se změnou času jsem zatoužila po změně zaměstnání. Okolnosti a náhoda zapříčinily, že jsem skončila v jistém luxusním restauračním zařízení na Staroměstském náměstí. Mým hlavním úkolem je mimo jiné uvádět hosty ke stolům, ve většině případů je ale uvedu spíše do rozpaků. Na to, že mi jistý můj nadřízený na otázku zda máme cokoliv volného vždy odpovídá, že volný je jedině on, už jsem si zvykla. O nic lepší nejsou ani movití podnapilí hosté, průměrný večer pro mě ve výsledku obnáší dvě až tři nabídky k sňatku, jednu nabídku práce na pozici společnice ve vile na soukromém ostrově a šest až deset více či méně vřelých objetí, často doprovázených neobratnými (a neodvratnými) polibky. Jde povětšinou o polibky italské, španělské, americké, v některých případech i francouzské. Ještě neodbytnější byla jakási skupinka Švédů, která nutně chtěla trojku. Nevyšlo to, museli se spokojit s dvojkou. S kolegy číšníky také není snadná domluva, marně jim vysvětluji že nabízet hladovému a žíznivému Britovi „desert“ namísto „dessert“ se nevyplácí, takový host může se pak může snadno sebrat a desert. Korunují to neanglofonní hosté, kteří mi při odchodu vřele děkují, že jsme „the best italian restroom in Prague“.