Minulost je jako nahořklý štiplavý smrad

Minulost je jako nahořklý štiplavý smrad, který se vás drží, když ve dne procházíte pustými ulicemi a když v noci visíte v zaplivaných hospodách. Je to jako klíště, které parazituje na vaší pokožce a vy byste ho chtěli zlikvidovat, ale cítíte, jak se pořád drží a saje z vás krev. Hlavně v ponurých nocích, když TIŠE pláčete.

Toho dne mi ujel autobus. Vlastně vůbec nepřijel. Stála jsem sama na zastávce jako poslední ztroskotanec a měla jsem svou úchylnou potřebu něco rozbít. Příští spoj mi jel až za hodinu. Chtěla jsem si někde koupit něco k pití a jako ten největší loser si sednout na lavičku do nedalekého parku. Ale byla sobota a všude měli zavřeno. Zvážila jsem možnosti a když mi nic jiného nezbylo, rozhodla jsem se, že se půjdu projít.

Bylo takové to hřejivé podzimní odpoledne, ideální na procházku v listím zasypaném parku, nohama rozrážet haldy žlutého listí, v hlavě mísit nostalgické myšlenky a za sebou táhnout jako venčícího starého psa ponurý smrad - naší vaší ctěnou minulost.

Přesně takhle jsem to měla i já v tom sluncem požehnaném odpoledni. Zahnula jsem do čtvrti plné domků i dvojdomků, snových dětských hřišť, bolestných vzpomínek a SMRADU.

Bylo to jako když vlezete mimo realitu, někam do světa pod polštářem (navlhlém půlnočním brekem, haha) a někam ještě MIMO ten svět. Zdálo se, že tlejícího hnědého listí je tu mnohem víc než jinde. Jako v nějakém špatném románu jsem ho rozrážela špinavýma botama.

Ulice, pojmenované něžnými názvy, tu tvořili smrtící bludiště, ve kterém jsem se pokaždé ztrácela. Staré domy se strašidelnými štíty a podivnými tvary tu náhle ztrácely svoji podobu a měnily se. Překrucovaly. Přesně tak, jak se za celá staletí přestavovaly a formovaly. Byly to pomníky, SYMBOLY starého města. Byly to domy, na jejichž střechách se i na úkor dvacátého století stále mrouskaly po nocích kočky a tajemně civěly na měsíc. Tragické osudy tu vanuly ze zdí jako chlad. Architektura zašlých časů. A dětská hřiště byla dnes bolestně prázdná...

Vražedné bludiště mě vyplivlo právě na jednom z nich. Vítr potichu pohupoval houpačkou a na prázdné červené skluzavce se líně odráželo slunce. Sedla jsem si na houpačku a zlehounka se začala pohupovat tam a zpátky. TAM a zpátky.

A náhle jsem to uviděla mezi větvemi zpola opadaných stromů. Stál tam. Ten DŮM.

Izák byl zvláštní člověk. Nikdy vám přesně neřekl, co si myslí. Jen se tak poťouchle usmíval a sledoval, jak rudnete zlostí.

Bylo podobné odpoledne, stejná roční doba, stejné počasí. Slunečné podzimní pozdní odpoledne. Izák někde koupil, dostal nebo ukradl (fakt nevím) pěkný kolečkový brusle. Vypadaly jako skejtový boty, jenže byly na kolečkách. Měl z toho strašnou radost. Ostatně jako z každé jiné blbosti. Byl jako dítě.

Dole u řeky vedla cyklostezka.

„Budeš čumět,“ řekl, zašklebil se a nazul si brusle. Trhaně se zvednul, ujel tak deset centimetrů, podjelo mu to a skácel se na prdel.

„Čumim,“ rozhihňala jsem se.

Tak jsem ho držela za ruku a šnečím tempem jsme jezdili sem a tam.

„Teď já,“ rozhodla jsem a Izák si se štěstím v očích sundal ty zatracený brusle.

Byly mi tak o tři čísla větší. Totálně jsem v nich plavala. Ale i přesto jsem se na první pokus rozjela a neupadla. Docela mi to šlo. Otočila jsem se, rozjela jsem se přímo na Izáka a s kachní elegancí mu přistála v náručí.

„Hej, co děláš?“ zakřičel, protože jsem ho skoro porazila. Pak mě objal a dal mi pusu. Ale záviděl, že mi to jde líp. Byl naštvaný, ale smál se.

Byl to hroznej narcista.

Milovala jsem ho.

Když nás to přestalo bavit, šli jsme k němu domů. Bydlel v prvním patře. Nebo v přízemí. No prostě první dveře vlevo.

Uvařil mi čaj. Zelenej. Dával si do něho TŘI polívkový lžíce cukru. Nikdy jsem to nepochopila. Chvíli jsme si povídali a pak jsme se začali líbat. Vždycky jsme se strašně líbali. Bylo to šílené, líbali jsme se jako magoři klidně dvě hodiny vkuse. Chvíli na krku, potom na uších a potom zase pusou. Vystřídali jsme u toho hodně poloh, takže jsme se z postele plynule přemístili na zem, na druhý konec místnosti. Ale pořád jsme se jenom líbali. Nic víc. Uši, krk, jazyk. Jazyk, uši, krk. Krk, jazyk, uši. Připadá vám to šílený? Možná to je šílený. Vždycky když jsem odcházela, měla jsem totálně mokrý kalhoty.

Ale bylo to hodně zvláštní. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Izák líbal jako ženská. Měl neuvěřitelně měkkej jazyk. A strašně citlivej. To má málo chlapů.

To jsme třeba někdy jen tak leželi. Držel mě v náručí a hladil mě po ruce. Komentovali jsme spolu nějaký film a strašně jsme se tomu smáli. Pak stačilo, aby jeden druhého POLÍBIL a začali jsme se zase líbat. Z filmu nebylo nic.

Izák měl doma knížku, která mě tenkrát strašně fascinovala. Byly v ní fotky děl od Gigera. Toho pána, jak navrhl Vetřelce. Tenkrát jsem byla menší a strašně jsem to hltala. Docela jsem se těch obrázků bála, ale já se bála tenkrát všeho. Bylo to pro mě stejně vzrušující jako svět, do kterého jsem se právě dostala. BOŽE, pamatuju si, jak jsem spala u babičky a o půlnoci jsem seděla sama v posteli a prohlížela si ty obrázky! Do pokoje svítil měsíc a všechno bylo TAK strašidelné! Tak vzrušující!

Chtěla bych ten pocit opět zažít. Ten pocit, kdy se mi otvíral svět, kdy bylo všechno tak nové a záhadné, kdy jsem tak čistě a naivně MILOVALA.

A pak najednou Izák zmizel. Najednou chtěl být sám. Závidím těmhle věčným samotářům, protože nikdy taková nebudu. Jsou to silní lidé. Soběstační a samostatní. Často zahledění sami do sebe. Já potřebuju NĚKOHO. Jinak bych asi tadytu sračku nesnesla.

Když odešel, odešlo mládí. Utopila jsem se v chlastu a pořádně spadla na držku. Začala jsem být VYSTRAŠENÁ. Několikrát se sice vrátil. Ale nikdy už mi neříkal, jak moc by mi slušely svatební šaty. I když to tenkrát myslel ze srandy. A pak zase zmizel.

Zvedla jsem se z houpačky. Hodinky ukazovaly, že už je čas jít, abych alespoň chytila další spoj. Šla jsem kolem jeho domu a uvědomila jsem si, jak moc je to dávno. Ale minulost - smrad je tu pořád. Občas se mi stýská. Občas v noci pláču.

Dívám se do TOHO okna a vím, že za ním pořád ŽIJE. I když možná už trochu jinak. Stejně jako já. Už je to moc dlouho. Už jsme si sami sobě cizí.

Zvedla jsem hlavu. Svítilo slunce. Smrad se na chvíli zase schoval.