Košmár

    Pomalu jsem vzala za kliku bílejch těžce nevkusně prosklenejch dveří od jeho pokoje a v duchu se modlila, aby to všechno byl jenom sen, ze kterýho mě můj mobil hlasitě probudí vyzváněnim tý odporný Samsungový melodie jako každý ráno.

    Ale když jsem je otevřela, naskytla se mi podívaná na Něj v celé své kráse, jak se rozvaluje na posteli jako hadrovej panák, napůl přikrytej tmavěmodrou peřinou, s jednou rukou vystrčenou do prostoru mimo postel a s druhou položenou na propadlym hrudníku, kterej se v pravidelnym rytmu zvedal a klesal. Pusu měl otevřenou dokořán a po pokoji se rozlíhalo hlasitý a dutý chrápání.

    Asi se budete divit, ale sevřelo se mi hrdlo zděšenim. Ještě před měsícem bych pro tuhle scenérii bez rozmyšlení i zabíjela a potom bych ještě měsíc mlátila hlavou do zdi, že mě nenapadlo vzít si foťák, abych to zvěčnila pro budoucí generace (a hlavně pro mě teda). Protože potom, co odmaturoval a sprostě mě opustil, odešel ze školy a tim i z mýho všedního života, ze dnů, kde jsem na něj byla zvyklá, a kde jsem ho čekala v tramvaji, na svačině a na obědě, aby mě obšťastnil svym milym vražednym pohledem, jsem se ze všech sil snažila zapomenout nebo aspoň popřít veškerý city, který jsem k němu kdy prožívala. Absurdně platonicky jsem ho milovala, zatímco on na mě hustě kačil a nakonec mě zradil. Všechno jsem to v sobě dusila a dusila, i když mi ve skutečnosti bez jeho přítomnosti už nic jinýho nezbylo. A teďka mi k mý vynucený nenávisti pomáhal tim, jak tam odporně chrápal a z huby mu skoro visela slina.

    Rozhlídla jsem se po pokoji. Palanda, kterou znám z fotek, zmizela a nahradila ji dřevěná široká postel s kupou polštářů v různejch odstínech tmavěmodrý barvy, ve kterejch svítila jeho blonďatá mastná kštice jako maják. Mimochodem, kromě nechutně zatuchlýho teplýho vzduchu tu byl pěknej bordel. Bílá skříň, ze který vykukoval černej župan a další svršky, byla přecpaná k prasknutí a  psací stůl byl zanešenej knihama, učebnicema, a časopisama všeho druhu. Dále počítač se zelenym cákancem prapodivnýho původu na obrazovce, přes židli přehozená oblíbená pruhovaná mikina F. P. (oblíbená na druhou a hlavně mnou), přes okna ty poloprůhledný vyšívaný záclonky á lá moje prababička, jakejsi slávistickej vlajkovej plakát na stěně (úplně si umim představit jak si každej večer s pivem na dobrou noc klekne a vzdává čest a slávu Slavii přesně pod timhle uměleckym kouskem), na modrym koberci se válelo pár bot a sem tam nějaká ponoška (bílá a vysoká, ano), v jednom rohu stará známá černá taška s koženou podšívkou a v druhym modrá krabička cigaret. Možná jsem si jeho pokoj představovala v hlavě hezčí a bělejší, ale nic mě nevyvedlo tolik z míry jako ten odpornej SMRAD. Inverzoval tam mrak páchnoucí potem, cigaretama, chlastem a zatuchlinou. Moc pěkný. Se snahou co nejmíň používat nos jsem sjela pohledem na skříň. Chvilku jsem odolávala abych nepodlehla svýmu starýmu ujetýmu snu a nevlezla do tý bělostný skříně za účelem expedice F.P. a dalších přátel sportu, ale vzhledem k tomu, že tam ten člověk pořád chrápal a já si nechtěla zbytečně kazit představy (aspoň ty minulý) tak jsem to rychle zavrhla. Navíc mě nechutně ovíval ten nechutnej pach. Co nejpotišejc jsem zase zavřela dveře a otočila se.

    V chodbě se ozývalo jenom tlumený chrápání toho individua a tikání hodin na stěně. „Všichni ještě spěj.“ Projelo mi hlavou, když jsem zjitila, že ručičky ukazujou teprv půl sedmý. Prošla jsem chodbou po plovoucí podlaze a zastavila jsem u dveří, kde jsem měla pocit, že by mohl bejt záchod. Mezi bílou zářily modrý dveře. Docela mě ta záchodová kreace překvapila, ale voilá, otevřela jsem dveře a bělostná porcelánová mísa na mě koukala mezi bílejma dlaždičkama. Mrskla jsem sebou na mísu jak po výstupu na Mount Everest, poklop jsem nezvedala, a teatrálně a dlouze jsem si vzdychla. Vzhledem k tomu, že jsem tomu odpornýmu chlapovi, co tam chrápe jak drtička odpadu, ukradla ze prárů jeho doupěte jenom svoje triko a kalhotky, tak mi byla celkem kosa. Hřála jsem si chodidla o podlahu (evidetně podlahový topení) a dívala se na bleděmodrou chlupatou předložku.

    Nejhorší asi bylo, že jsem vůbec netušila, co tu dělám. Jako jo, sedim na hajzlu. Chápu. Ale jak jsem se tady ocitla?? Prostě se probudim v jedný posteli s někym, kdo vzdáleně připomíná mojí bejvalou mega (hypersupergiga, dobře) lásku a chrápe, že to rve uši. A nic nevim. Paráda.

    Co jsem to jen dělala včera?

    Ehm. Nevim, ale kocovinu nemam. To je fakt báječná situace todleto.

    Najednou mi došlo, co musim udělat. Přemejšlej! Probudila jsem se dřív než on, docela brzo, on spí... Takže to uděláme jako ve filmech. Vezmu roha, takle se totiž bezvadně vyhnem dalším záhadnejm komplikacím.

    Ještě by na mě mohl zavolat nějakej statutární orgán ze svý statutární rodinky, to by se fakt šiklo.

    Vypadla jsem z oné místnosti jak řízená střela, hnaná myšlenkou na svobodu, a polašeně jsem se rozhlídla abych náhodou nechtěně nenarazila na dalšího člena rodiny. Ještě by mě tady mohl načapat jeho bráška, nahou do půl těla a rozcuchanou. Co bych mu asi řekla kdyby se ptal co tu dělám? „Ehm, kámo, víš, já sama nevim, ale tak se měj.“ ? Ještě bych mu mohla vysvětlit, že jsem jenom noční můra jeho staršího bráchy, co se ocitla ve svý vlastní noční můře. Teda pravda, takhle negativně jsem o tom, že se vyskytnu v jedný posteli s Nim, nikdy nepřemejšlela, to spíš jinak no. Jenže todle se mi vážně vůbec nelíbí. Tahle nevědomost mě tak neuvěřitelně deptá, že to nemá daleko k noční můře.

    Při polemizování o nočních můrách jsem si uvědomila, že jsem dneska ještě neměla možnost spatřit svou překrásnou tvář. Fatální chyba. Hrozila skutečnost, že i jako noční můra vypadám, vzhledem k tomu, že co jsem dělala předtim, než jsem ji zabořila do jeho polštáře, bylo stále záhadou číslo jedna. Takže jsem urychleně nabrala směr koupelna. „To bude určitě tady.“ Tipla jsem si u bílejch dveří se zlatym ozdobnym rámem. Normálně se tu orientuju jako kdybych tu spala každej druhej den, hm. Nicméně jsem vešla. A stala se osvícenou.

    Pochopila jsem, co znamená čistota a luxus. Hotelová koupelna s výřivkovou vanou, sprchovym koutem z nového tisicíletí a přemírou úhledně pověšených bělostných ručníků. Celá koupelna vypadala jako kdyby byla včera dostavená a spláchnutá vlnou tsunami Sava. Teda ty statutární orgány si žijou.

    Rozsvítila jsem a vrhla se k umyvadlu jako hladovej pes. Vychrstla jsem si na obličej studenou vodu, úleva...

    Pak se stala fatální chyba číslo 2.

    No, prostě jsem se podívala do zrcadla na tu svou překrásnou tvář. Och. A zděsila jsem se obrovskejch černošedejch monoklů, který mi lemovaly oči a zelenošedý barvy zbývající pletě, která neměla zrovna svěží nádech. Znovu jsem si opláchla obličej. Furt vypadám strašně. Bezradně jsem se rozhlídla okolo sebe po koupelně, jestli bych tu neobjevila nějaký nástroje na zamalování toho zjevu. Snad jeho maminka A. používá nějaký takový vymoženosti, ne? Neni snad dokonalá panebože? Prohledala jsem jednu skříňku, když mi padl zrak na stojánek se zubníma kartáčkama. Jo, zuby bych si taky mohla blejsknout.

   Ze čtyř kartáčku jsem si bez nejmenší nechutě vybrala modrobílej Colgate a popadla zubní pastu. Co by, rodina je rodina, ne? No.

    Když jsem si dočistila chrup, našla jsem řasenku a pudr a s vynaloženim veškerýho usilí jsem si vytvořila lidskej obličej. Paráda, teď jsem připravená k útěku. Vysprchovat jsem se bála, protože kdyby někdo šel po hukotu proudící vody, mohlo by to skončit třeba i jako v trapnym filmu. Naposledy jsem vrhla toužebnej pohled na tu skvostnou sprchu a vyšla z koupelny. Pomalu jsem se plížila po chodbě za chrápáním zpět ke dveřím toho jeho brlohu, snažila jsem se nadělat co nejmíň hluku a vymejšlela plán „D. go home“. Zadržela jsem trochu dech a otevřela dveře. Největší problém bude asi najít svoje oblečení. Vhla jsem letmej pohled na statutární ratolest a za hlasitýho statutárního chrápání jsem se vydala hledat svoje chudáky roztroušený svršky. Chudák já, polonahá nemůžu najít hadry. Asi po dvou minutách obcházení kolem otevřenýho ohně, kterej se mohl každou chvilku probudit, jsem našla pod postelí svoje džíny. Natáhla jsem se pro ně a konečně se do nich nasoukala...

    Jau! Asi moc spěšně. Kopla jsem při tý vehementný urputnosti do nohy od postele! Sakra!!!

    Asi během dvou vteřin chrápání ustalo. Začaly mi hořet uši. “ Hlavně ať se neprobudí!“ sykala jsem v hlavě. Ale ten divnej chlap se začal různě kroutit a protahovat a já zadržovala dech. Pomalu jsem se otočila směrem k němu, právě když zazýval a rozespale otevřel oči.

    A mě došlo proč mi byl ve spaní tak odpudivě cizí. Některý věci, jako například modré oči tralala, se prostě nezměněj. Vytřeštěně na mě zíral (můj pohled radši rozebírat nebudu) a mě začlo bušit srdce. Bezvadně naplánovaný.

    Ve snaze zachránit situaci jsem si svůdně pročísla vlasy rukou.

    „Už odcházim.“ prohodila jsem nenuceně. Och, já jsem prvotřídní herečka, normálně na Oscara.

    Ale svůdná jsem byla asi jako... jako vždycky, takže vůbec, protože moje vlasy měly konzistenci jako kdyby mi někdo nasral do šamponu. A když k tomu přičteme můj sexy hlas, kterej zněl jako když vržou boty od Vietnamců, ani se nedivim, že se tvářil tak divně. Neměla jsem v úmyslu čekat na jeho reakci, ale on ze sebe se zamračenym přemodrym až zkurveně modrym pohledem vyklopil: „Co?“.

    Klasika. Prej co. Víc stručnej bejt nemůžeš vole. Ale z jeho výrazu jsem pochopila, že je nejspíš doopravdy zmatenej. No, aspoň vim, že jsme na stejný lodi... Svět si z nás dělá šoufky.

    Pořádně jsem si ho prohlídla. Ležel opřenej o loket takže mu krásně vynikaly klíční kosti. A ty modrý oči. A ten hlubokej hlas. Ach. Bylo jasný, že moje předešlá nechuť byla přes veškerou snahu jenom zatvrzelá a vnucená přetvářka. Komu se to tady sakra snažim namluvit? Lapala jsem po dechu jako ryba na suchu. Ano, některý věci se opravdu nikdy nezměněj.

    Otočila jsem se a očima jsem zapátrala po dalších částech mýho oděvu. Naštěstí jsem si všimla mojí oranžový ponožky pohozený na židli a zamířila jsem ji osvobodit. Po cestě jsem zopakovala:

    „Povídám, že už jsem na odchodu.“

    Popadla jsem ponožku a hrozně elegantně jsem si jí začla rvát jedinym otvorem na chodidlo. Vůbec se mi nechtělo tady bejt a nechávat se užrat láskou jak spráskanej pes, chtělo se mi pryč, daleko a zapomenout (to už tady bylo, haha). Otočila jsem se směrem k němu a zjistila, že na mě kouká, jako kdyby mi na krku narostla druhá hlava a ze zadku sekvoj ozdobenej vánočníma ozdobama. Trošku jsem zrozpačitěla, ale dál jsem se ignorantsky rozhlížela po ponošce do páru a přemejšlela, čím to, že nemůže bejt všechno moje oblečení normálně na hromádce, ale musí tu bejt takhle rozházený v prostoru. Co se tady proboha dělo? Nechci vědět. Celá tahle akce byla pěkně postavená na hlavu a už mě to začínalo srát.

    Shodil nohy z postele, posadil se se shrbenejma zádama a promnul si oči jako by nevěřil, že tu opravdu šmejdim. Chvilku ve mně hrklo, ale pak jsem si všimla, že neni pouze tak jak byl stvořenej, ale měl na sobě černý boxerky, ze kterejch mu čouhaly bledý hubený nohy. Nenápadně (jako vždy) jsem si ho prohlížela, když jsem zahlídla svojí druhou ponožku na druhym konci postele. Mlčky jsem ho obešla a oblíkla chudáka studenou nohu. Ou. Tady ocaď mam výbornej výhled na jeho záda. S dlouhou slinou až na zem jsem přemejšlela, kde vzal ty svaly, když se ozval hlas ze záhrobí: „Nepamatuju si, co jsem dělal včera.“

    Bleskurychle jsem si tu slinu utřela, zrovna když se otočil hlavou směrem ke mě a kouknul se na mě tim svym klasickym zamračenym pohledem. Marně jsem se snažila všechno to nevnímat. Nevnímat to, co mě vždycky tak trapně srazilo na kolena. Kvůli čemu jsem vždycky prohrála, co mi vždycky zabilo všechny šance ještě než měly možnost se vůbec zrodit. Kašlu na krk, na záda a na všechny ty kraviny. Fakt se chovám jak duševně mentální erotomanka. Musíme se chovat rozumně. Dívala jsem se do těch jeho hlubokejch modrejch očí a vážně to bylo všechno lepší. Měla jsem pocit že do těch očí musim spadnout jako do studny. Kurva. To je fakt neuvěřitelný.

    „Já taky ne.“ Přiznala jsem se mutujícim hlasem. Asi jsem musela provádět příšerný věci, ou. Jak jsem se mohla objevit s Nim u Něj v posteli? To musí bejt ufoun v převleku, co mě za chvilku zmrazí prstem a vysaje mi všechny krevní šťávy, a ne On. Nebo že by mě sem někdo položil v zájmu záchranný akce? Neni možný. To by mě nechal radši spát na záchodě. Nebo sebe. Tohle by se nestalo ani ve snu. Berme v potaz, že ty moje se nepočítaj...

    Odlepila jsem se od těch jeho zmatenejch očí a jala se prohlížet křeslo abych našla nějaký další svoje hadry. To byl na moje poměry docela výkon, že jsem se odlepila. Hm, dál jsem přemejšlela o důvodu týhle zapeklitý situace. To jsem se tak ožrala, zhulila, pomlátila do hlavy, prohrála všechny plyšáky v kartách nebo převtělila, že jsem tady a  teď? A on? Ten se teprv musel praštit do hlavy. Nedalo by se říct, že by ze mě byl vždycky nadšenej.

    Zatímco jsem vymejšlela, co všechno se mohlo stát, on se oblíkl do nějakejch novejch džínsů. Po očku jsem ho pozorovala. Tak Levis, jo? Ahá. A plochá prdel na scéně. Ach. Pak se otočil směrem ke mě. Už od začátku toho jeho pohybu se můj mozek snažil bleskurychle nastavit na program všechno-to-ber-s-nadhledem. Když ale stanul tváří v tvář ke mě, zezadu osvícenej slunečním světlem proudícím z nebe za oknem a se zamaračenym čelem, hrklo ve mě jako kdyby pode mnou praskla podlaha.

    A kupodivu vůbec ne kvůli tomu, že přede mnou stál jenom v džínách s obdivuhodně pěknym svalstvem v různých oblastích, to vůbec ne. Od začátku bylo jasný, že tady něco nehraje, ale tohle bylo moc mimo přiřazenou roli.

    Nedalo se totiž nevšimnout si, jak mu po pravý ruce jemně zaschlá tmavá krev skapávala na bělostnej koberec. Zírala jsem mu na tu ruku jako u vytržení a v hlavě mi houkal a blikal výstražnej maják.

    Otevřela jsem pusu, ale než jsem stačila ze sebe něco vypravit, asi si všimnul mýho upřenýho pohledu a sklopil pohled stejnym směrem.

    Černorudá tekutina potichu skapávala na zem a my oba jsme jako fascinovaní hleděli na ten výjev. Ale tady jsem první zareagovala já. Vyrazila jsem směrem k němu a než stačil zvednout oči, stála jsem u něho a opatrně ho chytla za zápěstí a loket, abych si prohlídla to zranění. Po celym předloktí se mu táhla tmavorudá rozšklebená řezná rána. Jenom na to zíral.

    Popadla jsem ho za druhý zápěstí, razantně se vrhla ke dvěřím a raněného táhla za sebou jako čtyřletý dítě přes přechod. Jako vítr jsme prolítli chodbou a já zamířila do koupelny. Bosý nohy mu pleskaly o dlaždičky.

    Celou dobu byl beze slova, takže jsem vykročila k umyvadlu, jemně ho vzala za zápěstí pravý ruky, pustila vodu, namočila si svojí levou ruku a začla omývat tu nejhorší špínu okolo rány.

    „Ty vole, jak se mi to mohlo stát?!“ projevil se po dlouhý době. Ani jsem se na něj nepodívala, tak zabraná jsem byla do svojí nový úlohy ambulantní sestřičky. Navíc, když se mi nebránil a já měla volný pole působnosti.

       „Máte lékárničku?“ nadále jsem ignorovala jeho otázku, na kterou jsem stejně neznala odpoveď. K mýmu potěšení se rozhlídl po koupelně a prohlásil, že by měla bejt v některý z bílejch skříněk, takže jsem ho na chvilku pustila (i když nedobrovolně) a vrhla se na skříně. Naštěstí jsem byla tak urputná, že jsem jí našla během pár vteřin a z krabičky bleskurychle vyndala kysličník, obvaz a buničinu.

    Zase jsem se jako hladovej pes vrhla na tu ruku a on jenom tupě zíral na svoje bebí a na moje hbitý pohyby. Opatrně jsem mu rukou přetřela celou ránu, a když se neškubal (jenom nepatrně mu cukalo v obličeji...), drapla jsem kysličník a obrátila ho hrdlem dolu. Popadla jsem ho radši pevně oběma rukama, protože se kupodivu začal škubat jako na elektrošoku. V zrcadle jsem zahlídla jeho ještě zamračenější pohled bolestí a odborně pronesla: „Máš to strašně zasviněný.“

    Nejspíš to taky považoval za odbornej úsudek, protože zamumlal svoje „Hmm...“ a držel dál zuby těsně u sebe, až to skřípalo.

    Pak jsem se podívala znovu do zrcadla a zjistila, že tady stojim a držim Dytrycha za děravou ruku, za mym zelenym tíllkem vykukovala jeho nahá hruď a nad mojí hlavou jeho obličej zkřivenej křečí. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se v týhle situaci a pozici mohla vyskytnout. Potom mi došlo, že na něj koukám jak na svatej obrázek a znalecky jsem začla rozbalovat polštářky z buničiny.

    A pak začal řvát ten Samsung.