Pod dekou

Leželi jsme pod dekou v milostném objetí a já si najednou všimla...
U postele stály tři páry bot.
V očích se mi zachvělo zděšení. "Ach můj bože, je tady!" Ale neřekla jsem nic. Snad jsem měla pocit, že už jsi také zpozoroval její přítomnost .
A jestli ne, přála jsem ti sladkou nevědomost.
Třeba si na ty, co o ní neví, netroufne (kéž by se alespoň tahle má myšlenka zhmotnila...). Třeba chce mě.
Třeba ta žárlivka právě teď touží hladit mé údy místo tebe a chladným dechem vzrušovat mou šíji.
Líbal jsi mě, ale já nemohla odtrhnout myšlenky od ní. Je pod dekou? Nebo tu stojí schoulená v kabátě tmy a pozoruje nás upřeně svýma černýma očima?
Za kým se vydá, až se ráno rozloučíme?
Přitiskla jsem tě těsněji ke své hrudi ve snaze obejmout tě celého, schovat tě do své náruče, aby ti nemohla ublížit.
Ale jak je možné, že je tady? Vybavuju si události předcházející našemu dlouhé měsíce oddalovanému a vytouženému shledání a nechápu...
Tak rychle a zdatně jsme přece před ní utíkali. Uháněli jsme, co nám nohy a plíce stačily. Tak vzdálená se ještě včera zdála být. Tak daleko.

Hladil jsi mě a mně bylo do pláče. Věděla jsem, že ráno zase vyběhneme. A bylo mi jasné, že ač se jí budeme snažit uniknout, poběžíme jí v ústrety.

---