Medvídkova zpověď

Surově ji popadl za loket. Vláčel po schodech, že je taktak stačila vybíhat, nakonec šli dlouhou tmavou chodbou osvětlenou svíčkami. Svícny byly jednoduché, strohé. Zdi holé, skutečnou barvu zakrývala šeď stínů. Plameny se pohybovaly v rudém, vášnivém tanci. Ozvěna kroků se rozléhala jako rána gongu.
S trhnutím zastavili před ebenovými dveřmi. Nestihla včas přibrzdit a narazila do nich nosem. „Dávej pozor, nemehlo!“ okřikl ji. Mnula si bolestivé místo. Mezi prsty ucítila lepkavé vlhko. Krev. Mírně pofňukávala, ale po kárném pohlavkem přestala. Pak tvář otírala tričkem.
Dveře se s vrznutím otevřely. Náhlé světlo ji na okamžik oslepilo. Žduchnutí dozorce ji donutilo vejít dovnitř. Po stranách vchodu se nalézala spousta lavic, za nízkým plůtkem byly dva stoly, u protější stěny se tyčila vysoká a dlouhá soudní tribuna. Usadili ji do první lavice.
Na nejvyšším bodě seděl soudce. Sova pálená s drobnou bělavou parukou, v černém rozhaleném taláru, z kterého trčely konečky křídel. Dva strážníci zrovna odváděli zmítajícího se muže. Křičel, nohama kopal kolem sebe, vzpouzel se. Nic mu to nebylo platné a nikdo ani nehnul brvou.
Zamrazilo ji. „Slečna Rebeka.“ Vyděšeně zvedla zrak a stoupla si. „Tudy,“ ukázal úředník k pravému stolu. O nohu se jí otřela šedá perská kočka. Zkoumavě si ji prohlížela. Opovržlivě zaprskala, zabrala si vedlejší židli, tlapkami upravovala dokumenty, v nichž bylo vše potřebné. Občas si významně odkašlala.
„Než začneme,“ vyžádalo si zvíře pozornost, „rád bych Vás upozornil na pár důležitých věcí. Vy jste obžalovaná, tudíž se snažte hájit a co nejméně ze sebe dělat šaška. Mé jméno je Thomas, přidělili mě k Vašemu případu. A to nejdůležitější, oslovovat mne budete ‚pan Thomas‘. Jasné?“ poučil ji kocour – vlastně pardon – pan Thomas.
S otevřenými ústy pokývala hlavou. Síň se plně zaplnila zvědavými pohledy, štěbetajícími hlasy. Dostavila se i porota. Velmi dobře rozeznávala tváře, které měly rozhodnout o její vině či nevině. Od kraje spatřila svou bývalou třídní učitelku, jíž pomohla nejednou rozbrečet, dědečka, který byl již přes tři roky mrtev, kamarádku, kterou nezachránila, přítele, jehož podváděla, kluka, kterého ponížila a on se rok poté omylem utopil. Poslední místo zbylo zcela volné.
„Utište se,“ požádal strážný. „Soudkyně nyní vyslechne obě strany a dle usnesení poroty bude vyřčen rozsudek,“ dořekl.
Sovička kousek popolétla, aby lépe viděla všechno dění. Žalobkyně si lehce upravila nudnou sukni. Rebeka se stále nemohla dopátrat příčiny celého toho divadla. Pro odlehčení myšlenek sledovala proudění mléčného kouře v skleněné kouli. Přímo magicky ji přitahovala, zároveň k ní chovala nepopsatelnou úctu.
Právnička předstoupila připravená jednat. „Soudkyně, vážená poroto, slečno Rebeko, jsem Tamara a jsem zde za žalující stranu. Mým klientem je život slečny Rebeky,“ vzala do rukou onu kouli.
Rebečina paže vylétla nahoru. Dostala slovo: „Moment. Vysvětlili byste mi laskavě, jak mě vlastní život může zažalovat? To není normální!“ Těžko hledala vhodný způsob vyjádření. Skutečně si jako klaun připadala. Obecenstvo se bavilo a ona byla hlavní číslo večera. Nechápala vůbec nic. Pořád dokola se ptala, jestli nezešílela.
Soudkyně vytáhla zobáčkem z taláru list, přidržela si jej pařátkem rozmotaný, pomocí křídla si nasadila kulaté brýle. Četla podání a požadavek života doloženy mnoha důvody. Chtěl nového majitele, nového uživatele. Stěžoval si na nedostatečné vážení si jeho samotného, častý hazard, kdy mohl přijít k újmě, občas sebevražedné myšlenky, kdo normální by ho ukončil pro čtverku z matiky, špatné zacházení s možnostmi, dary a nabídkami, jež ve svém průběhu poskytl a jen tak pro někoho by to nedělal, stále stresové prostředí. No hrůza. K závěru uvedl, že není schopen být s někým, kdo jej neumí žít a pouze jej trpí.
„Můžeme přejít k výslechu svědků?“ optala se soudkyně. Dvojitý souhlas postačil.
Tamara jako první předvolala svého svědka. Byl jím plyšový tučňák z dob raného dětství až do Rebečiny současnosti. Kolem krku měl zelenou šálu, na hlavě zelenou čepici. Rebeku míjel značně nervózní, na lavici svědků usedal s mírnými obtížemi stáří.
Jeho vyprávění však bylo vskutku zajímavé. Popisoval malou, roztomilou, i když kapku brutální dívenku. Nelišila se od jiných dětí a ani nebyla tolik krutá. Sem tam skončil v koutě, když jím mrštila, ale pokaždé se až s pláčem omlouvala, líbala ho, tiskla k hrudi, což by označil za počátek jejích maniodepresivních sklonů. Pozoroval její mrhání časem a životem. Vždyť co by dal on za to nebýt pouze hračkou, jež omrzí.
Poděkovali mu, nechali ho vrátit se na své místo. Rebeka se nestačila divit. Oblíbený plyšák řekl, že je blázen. Málem se zadusila slinou.
„Pane Thomasi, Váš svědek?“
„Jistě, ctihodnosti. Slečna Rebeka.“
Srdce se jí rozbušilo. Polekaně učinila, co se po ní chtělo. Ještě vyděšenější byla z dosud zamlčených otázek. Odpřísáhla, že bude mluvit čistou pravdu. Místo bible dlaň položila na přesýpací hodiny. Písku v horní půlce ubývalo, ne jako by se sypal, ale jako by byl házen pryč čajovou lžičkou. Doufala, že s nimi odpřísáhne každý – utěšovala se, že nejsou její.
„Slečno, co jste dělala posledních pět let?“
„Chodila do školy, flákala se, četla knížky, bavila se, poslouchala hudbu, koukala na televizi. Potřebujete podrobnější popis?“
„Nikoli, tento bohatě postačí. Škola Vás bavila?“
„Takový ústav? Vůbec. Dala se snést, ale obešla bych se bez ní.“
„Vážíte si věcí, lidí?“
„Samozřejmě. Pokud si to lidé zaslouží.“
„Vážíte si sama sebe?“
„Víte,“ zakoktala se, „já… nejsem…“
„Mlčte, prosím. Skončila jsem.“
Pan Thomas vystrčil drápek pravé tlapky, aby jím snadněji otevřel béžovou složku. Líně si olíznul kožíšek. Umě dopadl na všechny čtyři. Při chůzi si vybíral pouze bílé dlaždice, na něž našlapoval. Ocasem v pravidelných intervalech švihal po podlaze.
„Dovolila byste si tipnout, jak o Vás smýšlí Vaši přátelé?“
„Ne.“
„A nepřátelé?“
„Odporná mrcha?“
„Dotazy kladu já. Jinak máte pravdu.“ Publikum se rozesmálo, kocour samozřejmě také. Dlouho se necítila více ponížená. „Co se přátel týče, Vy si skutečně myslíte, že nějaké máte? Nebuďte naivní.“
„Hele, nemáte mě náhodou hájit?“
„Přidělili mi Váš případ, o obhajobě nebylo nic řečeno. Běžte.“
Posledním šokem dne se stalo předvolání jejího deníku. Donesli jej na rudém sametovém polštáři. Zacházeli s ním velmi opatrně. Nyní stoprocentně věděla, že proces prohraje. Napsala do něj různé důležité informace, jež ji zaručeně zničí. Modravé desky s nálepkami se zdály být nevinné.
„Vážený deníku, můžete nám sdělit něco o mrhání u slečny Rebeky?“
Zalistoval stránkami. Asi patnáctkrát se zastavil. Každý záznam se hlasitě přečetl. Znovu si poslechla o chvílích, kdy vysedávala u počítače a povídala si přes internet, mohla jít na skvělou akci a nešla, protože se jí nechtělo, měla čas se učit, ale nevěnovala učebnici vteřinu pozornosti, pak dostala špatnou známku, kdy celé hodiny litovala sebe samu.
„Dobrá, dobrá. A její život?“
Deník se otevřel u květnových zápisů. Linky byly popsány kostrbatým písmem, často slova splývala. Nastalo hrobové ticho, tlumené zakašlání rvalo uši.
„Prvního května – slunce svítí, ptáci zpívají, vzduch je prosycen vůní stromů a květin a já bych to celé nejradši zrušila. Odpoledne jdu po ulici a říkám si, že mít u sebe tužku a papír, tak se nechám přejet. Někdy bych potřebovala, aby počasí odráželo mé nálady. Nenávidím sebe, nenávidím, co se nenávidět dá…“
„To je moje soukromá věc!“ zaprotestovala.
„Nyní je věcí veřejnou. Nebojte, bude Vám vrácen,“ podala Tamara deník porotcům, ať si jej prohlédnou.
Soudkyně zahoukala neurčitou melodii. „Přelíčení se na dvě hodiny přerušuje. Porota se musí v klidu poradit.“
Těch sto dvacet minut čekání se stávalo nesnesitelnými. Netušila, proč se to točí zrovna kolem ní. Klepala se jako osika, nohy jí vypověděly poslušnost. Položila hlavu na stůl. Zkoušela usnout. Chtěla to zaspat, probudit se a říct si, že to byl jen zlý sen. Protivné šimrání na tváři jí však dokázalo, že bdí. Rodiče jí žádná zvířata donést domů nedovolili.
„Povstaňte,“ zavelel strážný.
Jeden po druhém dorazili. Očividně s jasnou představou o výsledku zaujali své pozice.
„Vinna.“
Prosebně se zahleděla na svou kamarádku. Zdálo se, že by se snad i slitovala: „Vinna.“
„Vinna.“
„Vinna.“
„Vinna.“
Ze dveří vyšel poslední chybějící člen. Černá kapuce znemožňovala bližší určení totožnosti dotyčné osoby. Postavila se ke konci řady a odhalila svou identitu. Krom Rebeky to s nikým nehnulo.
Koukala do své tváře. Z očí jí kanuly slzy. Byla zmatená, rozčarovaná. Prsty si přejela po kůži, těle, vlasech. Vše bylo na svém místě a o dvojčeti by věděla.
Sebejistě řekla: „Vinna.“ Samotné ‚já‘ ji zradilo.
Sova si schovala brýle do taláru, spokojeně zamrkala. „Po jednoznačném verdiktu Vás odsuzuji k okamžitému odebrání Vašeho života. Vydáte jej sama. Bude přidělen někomu, kdo jej patřičně ocení. Starý život bude nahrazen novým.“
Dozorce ji znovu chytl za paži a odtáhl do vedlejší místnosti. Nechal ji mezi hromádkou polštářů, vedle položil krabici. Sundala víko - byla v ní zbraň, nůž, jedy, prášky a lano. Dýchala jako o závod, myslela, že dřív ji skolí infarkt. Možná si to špatně vyložila, ale usmál se na ni. 
„Vyber si nebo ti vybereme my,“ odkráčel.
Padla do měkkých podušek. Rozplakala se. Až teď si uvědomovala, jaké chyby a blbosti vyváděla. Usoudila, že bude spravedlivější, když dostane šanci ještě nezkažená duše. Rebeka se však těžko loučila s něčím, co osmnáct let bylo její součástí, co vlastně byla ona.
Kdesi v jejím nitru se probudila slabší vlna odvahy, odporu, sobeckosti a touhy žít. Bohužel čas ‚dobrovolného‘ odchodu rychle vypršel.
Vzali kostěný jílec, chopili se jí a odhalili zápěstí. Ostří se blížilo. Vzpouzela se. Vybavila si muže, jehož odvedli ze síně před ní. Začala křičet a prosit. Prosit o holý život.
Vše ustalo. Pírka ji pohladila po čele, otřela mokré cestičky. Stýskalo se jí po milovaných lidech, láskyplných dotecích. Odmítla to ztratit a opustit.
„Občas ti něco utíká mezi prsty a ani si to neuvědomíš, nakonec zjistíš, že je to nenávratně pryč, ale teď…teď už nezklameš.“
Probudil ji pípavý zvuk. Bílé stěny ozařovala drobná lampa. Ucítila nemocniční pach. Přispěchala sestřička, zkontrolovala chod přístrojů, výsledky a obvazy. Připadala si neskutečně slabá, sotva držela víčka nahoře, ale strach, že by je zavřela navěky, ji nutil být vzhůru.
Nevolnost, bolest a žízeň jí připomínaly, že se nic nestalo zbytečně a její boj nevyšel naprázdno. Sen, byl-li to skutečně pouhý sen, pomalu nechala odplout do zapomnění, avšak silný prožitek z něj zakotvil hluboko v podvědomí.
„Zavolám tvou maminku, čeká tady celý den a domnívám se, že již není sama,“ mrkla na Rebeku sestra.
„Díky.“
Něco ji objalo, cosi neviditelného, přesto věděla, že je to vždy s ní a že už to nikdy nenechá vyklouznout.