Kříž v trávě

Kříž v trávě 1. K rybníku přišel jsem, ni nevěděl jak, k rybníku za lesem, seděl tam pták. Copak jsi zač, ptáčku? Nahlas mu povídám, však z jeho zobáčku jen hrůzu se dozvídám. Byla to kvíčala, co zlé říká zprávy, kol křížku lítala, jež vyhlížel z trávy. Větvičky neumě svázané nezručnou rukou, při modlitbičce kázané, při níž srdce nahlas tlukou. I ptám se ptáčka vševěda, co znamená ten kříž? On odpověděl: běda, nepřej si, až uslyšíš. Patřil dívce mladé, jež život svůj tu ztratila a na srdce mi klade, že draze smrt svou splatila. Zdá se mi to místo zlověstné, rybník, skála, černý les, je prý to tu pověstné a já pravdu bych prý neunes. Lidská zvědavost mě nutí nutit ptáčka k vyprávění, sedím v trávě bez pohnutí, slyš příběh, horšího snad není. 2. Patří dívce sněhobíle pleti, jež snad díky kráse svojí, doplatila na prokletí, co temné síly lidem strojí. Malin sběrem živila se, pak prodávala na tržišti, celé dny strávila v lese, ruka rozdrásaná ve strništi. Chudá byla, krásná byla. našla sobě milence co se tehdy natrápila odcházet ho vidíce. Zůstalo však krásného něco po tom muži, měla synka malého, jemuž otec mnoho dluží. Chlapec rostl jako z vody, s matkou chodil v lesní porost na maliny na jahody, zanedlouho osmi věků dorost. 3. Jednoho dne mrazivého zahleděla se v oblaka, spatřila cosi hrozivého, jež osud strašný přiláká. Do lesa však přesto, vyraziti musí, shlédne chlapec gesto, nemálo se mu hnusí. Značí zůstaň doma! Chlapec nerad, poslechne. Vráska v tváři matky je mu povědoma, když její hlas naposledy zaslechne. Stroze oděna si razí cestu, líbezná závěj slibuje smrt, smrt jde mrazu za nevěstu, Osud si zas jeden úkol škrt… 4. Na okraji strmé skály neměla již více síly, nohy jež tu v sněhu stály, naposled se podlomily. Chlapce doma tušení zlé svírá, že strašná chvíle nastane, odhodlán již dveře otevírá, nakonec však zůstane. Svědomí ho tíží, nechce zklamat matku svou, věří že se chvíle blíží, kdy se znovu obejmou. Zatímco chlapec slib svůj doma drží, tam kde leží matka jeho sníh se změnil v barvu růží, čeho se jen dopustila, čeho? Jitro nastalo a chlapec letí z chýše na matku čekal celý den, jeho matka pod útesem leží, dýše, oběma zdál se krásný sen. V krvi leží matka drahá, čeká pomoc marnou, rudá ruka k ústům sahá, ale ústa chladnou. V lese rozlila se jitřní zář, jeho hlas vtom zaslechla, chtěla aspoň spatřit jeho tvář, však naposledy vydechla. 5. Milý chlapče, opozdil ses, před momentem byla ještě živa, zřela již jen pouze les, na tebe se nepodívá. Plakal plakal celý den, nevěděl co počít, doufal v pouze zlý sen, s prací svou však musel začít. Začal hrabat rukama, nejprv sníh a potom hlínu, jako dětské panorama, chlapec krčící se v stínu. Celou noc a celý den, na matčině hrobu dřel, slzy tečou z oka ven, naposled ji líbat směl. V zemi ženu ukládá, vršit začal mohylu, proutky k sobě přikládá, by nedošlo tu k omylu. Křížek zpevnil vlastní krví, zasadil jej do země, kam pak zmizel ni Bůh neví a náhle drozd oněměl.

---