Žena

Psáno na téma...

Žena

            Pokaždé když se sejdu se svou blízkou přítelkyní, stěžuje si na profesorku angličtiny a její obstarožní názory.

„Je to přeučená ruštinářka,“ říkala. „Musíme se učit její fráze nazpaměť, jako kdybychom byli nějací papoušci, co neumí improvizovat a vymyslet ani jednu kloudnou větu. Podívej se na tohle.“

            Vytáhla svoje kroužkové desky s tématy k maturitě a předčítá anglicky.

„Ženy zůstávají doma, starají se o domácnost a pěstují květiny. Muži vydělávají peníze, o víkendu myjí své auto a sekají trávník na zahradě. Děti mají chůvu, která se o ně stará, když si matka najde práci.“

„To jako berete, jak to u nás chodilo před Sametovou revolucí?“ zeptala jsem se. Doopravdy mě to zaujalo.

„Ne,“ usadila mě. „To je jako, jak to u nás a ve Velké Británii chodí teď.“

            Málem jsem se poprskala jahodovým shakem, který dělají tak dobrý v jisté nejmenované kavárně, která se jako vřed nedávno rozšířila po celé České Republice a kam chodím jen s ní, protože sama tento typ masivní konzumace  nesnáším.

„Kecáš,“ namítla jsem nevěřícně.

„Ne.“

„Jak může mít někdo tak scestný představy?“ nechápala jsem, ale ona jen pokrčila rameny.

„Prostě jak řikam,je to přeučená ruštinářka. Ke všemu bývalá komunistka. Lobovala pro východ, teď aby se udržela, musí lobovat pro západ, tak si to aspoň zpříjemňuje pomýlenými frázemi.“

„No počkej,“ zarazila jsem ji. „Ale až tak jo? Vždyť přece ona sama je důkaz toho, jak funguje kapitalistická společnost. Podle toho, co jsi říkala, už má být dávno v důchodu, přesto dál pracuje, buď aby si vydělala na klidný stáří a nebo je jedna z těch, který to nestihli zabalit předtím, než jí posunuly hranici odchodu do důchodu. A i přesto vám říká takový bludy, jo?“

„Jak vidíš,“ odvětila rezignovaně a napila se svého karamelového pressa.

„Možná, „pokračovala zamyšleně. „asi není v týhle době štastná. Když o tom tak přemýšlím, ani já nejsem v týhle době nijak extrémně šťastná. Všechno to jde do háje. Možná ještě víc, než předtím.“

            Uvažovala jsem nad tím, co načala.

„Když to tak vezmeme, úloha ženy se za ta století změnila, ale stále to není tak, jak to má být. Ženy mají leckde bez udání důvodu nižší platy než muži. Kladou se jim překážky v případě, že chtějí založit rodinu, když dítě onemocní. Spousta žen pro kariérní postup volí spíš postelovou techniku, než uplatnění svých vlastních schopností. Je nám vyčítáno, že se příliš necháváme ovládat emocemi a tak spějeme k bezohlednosti. Něco jako opravdové přátelství vymizelo.“

            Když jsem tak nad tím přemýšlela, vyskákalo mi v mysli milion otázek. Zdálo se, že mé přítelkyni také. Opírala si dlaněmi hlavu a zamyšleně hleděla do svého zpola vypitého šálku hnědé tekutiny.

„No jo,“ odvětila po chvíli a zahleděla se na mě poněkud nevysvětlitelným pohledem. „Tys mi tady zhruba zrekapitulovala problémy ženství. Pravdou ale je…“

„… že si to děláme sami,“ dořekla jsem za ní. „Nebo téměř sami.“

„Převážně sami. Já vím, že měnit věci je práce na dlouhou trať, ale proč se alespoň nepokusit. Změnit přístup. Víš, přijde mi, že přestože žijeme v době vrcholu lidstva, jsme mnohem méně tvární než dřív. Opájíme se pojmy, jako je svoboda a nezávislost, ale přijde mi, že jsme snad nikdy nebyli od svobody tak vzdálení, jako dnes. A nikdy předtím jsme neměli před sebou tolik tajemství. Copak to necítíš? Když jsem v davu lidí, úplně mi z toho běhá mráz po zádech. Z těch nevyslovených vět, nevyslovených názorů, nevysvětlených výrazů. Lidé dnes říkají to, co si myslí, že mají říkat a ne to, co si, nebo by si mohli skutečně myslet.  A to se netýká jenom žen, ale všech. Nikdy jsme nebyli blíž soumraku lidstva, než právě teď.“

            Jak mluvila, její slova se stávala čím dál hlasitější, a když skončila, několik lidí se po nás otočilo. Všimla si toho a instinktivně se přikrčila. Když zájem o nás opadl a lidé kolem se uklidnili, pokračovala.

„Někdy večer,“ řekla a trochu posmutněle se na mě zadívala. „když ležím v posteli a všude kolem je tma a ticho, jenom z ulice mi sem tam uším dolehne zvuk projíždějícího auta, mě sevře nevysvětlitelný pocit, víš, připadám si najednou hrozně sama. Nemělo by to tak být. Mám rodiče, kteří mě nikdy nenechají na holičkách, i když jsou rozvedení a taky fakt fajn ségry a spoustu přátel a tebe. A přesto… Není to zvláštní?“

            Vyjeveně jsme ji pozorovala. Ještě nikdy se přede mnou takhle nerozpovídala. Lidé jsou téměř vždy uvnitř jiní než navenek, to už jsem za své krátké fungování zde na zemi zjistila, ale o ní jsem si myslela… Že ji znám. Dívala se na mě jako králík chycený do pasti, do pasti svého vlastního života a čekala, že jí dostanu ven.

            V duchu jsem si povzdechla. I já jsem cítila úzkost, samotu, neporozumění. Myslím, že to patří k dnešní době. Myslím, že to cítí všichni bez výjimky, ale jistá si být nemůžu. Nepomůžu jí, nevím jak. Nedokážu pomoct ani sama sobě. Usínala jsem pokaždé s pocitem hořkosti nad sama sebou, s nespokojeností, přestože zřejmě nebylo s čím být nespokojená.

„Víš…“začala jsem.

            Najednou se na mě obrátila.

„Hele, slyšela jsi o tom novým filmu s Johnym Deppem??“

            Nechápavě jsem na i vytřeštila oči. Proč proboha do hluboké filosofické diskuze tahá tohle?

„Víš, ne?“ ujišťovala se, když viděla jak se tvářím. „Ten, co má teprv přijít do kin.“

            Začala jsem se usmívat.

„Jo, jasně. Slyšela.“

„Půjdem na něj?“

„Jo. Můžem. Když schrastim prachy.“

„Tak fajn.“

            Všechno při starým. Země se točí. Čas plyne. Život je jeden velkej vtip.

---