Mám času plnou náruč a žádný mi nepatří

Máš spoustu času. To se tak říká...asi aby nás uklidnili, že o nic nejde, že když zapomenem, zapomenem, když ne, tak nám to asi stojí za to. A pak když už čekáme, zapomeneme, jestli nám to za to opravdu stojí. Mým holkám, co to nemají snadné a ostatním holkám a klukům, co taky ne. ;)

 Moje nejlepší kamarádka...za tu dámu bych dýchala a strkala pro ni do ohně ruku, i jiné končetiny. Kdybych jí mohla pomoct. Nemůžu. Čeká a já nemám urychlovač času a taky ji nemohu přesvědčit, že čekat na někoho, koho skoro nezná asi za to vážně nestojí. Že udělat ze sebe skoro alkoholičku není dobře, i když ten bar je jediné místo, kde ho potkává. Že se stává, že je spousta lidí do sebe zamilovaných a nic s tím neudělají, protože někdo z nich nebo oba se rozhodli s tím nedělat nic. Že je na světě tolik lidí, které můžeme milovat a přitom ta náklonnost je jen první krok. Že záleží na tom, co lidi chtějí a co si sami vybírají. Někdo nechce pevný vztah, někdo se již oženil, někdo nemá čas na milostný život, někdo je alkoholik, někdo nechce nic a někdo se docela obyčejně bojí.

Ano, jsou lidi, co se bojí milovat a bojí se blízkosti. Další má velmi blízká a neméně plachá kamarádka může půl roku vyprávět o jednom muži a nepřiznat si, že se zamilovala. A když máme za sebou tohle zjištění, další rok před ním utíká – nutno uznat, že tento muž prokázal docela výdrž, ani se mi tomu nechtělo věřit. A najednou, když už jsem ji provedla skoro lobotomii, když už jsem na ni nasadila těžký kalibr ve formě mé prvně jmenované kamarádky, která jí řekla, že jít proti lásce je největší hřích, pochopila to. Pochopila a rozhodla, že máme pravdu. Že chce lásku riskovat. A najednou bylo pozdě. Náhle se ukázalo, že na všechno není čas věčně...

Věčnost je relativní, jedna moje blonďatá a vzdělaná kamarádka čekala na to, že se jednomu chlapíkovi rozsvítí pět let. Skoro bych řekla, že to je dlouho. Cožpak o to. Pán byl milý, vzdělaný, inteligentní, vtipný a velmi velmi výkonný. Samosebou, že zvládal více slečen nebo paní. Ona to zvládala také, na začátku si řekli, že je to nezávazné. Takže mu 5 let jednou až dvakrát týdně vařila večeři, plnila funkci vrby a poskytovala sexuální služby. Komplet servis. Najednou spadla klec. Ze dne na den. Dva měsíce už leží doma, v noci nemůže spát a brečí do polštáře. Bála se říct, že už to není nezávazné. Prý by ho mohla ztratit. Opravdu, láska je někdy paradox.

Chodila jsem po světě a zjišťovala do koho všeho se můžu zamilovat a vždycky to někde ztroskotalo. Připadala jsem si vrcholně náročná. A tak mi připadalo vtipné zaexperimentování s metodou mé další kamarádky – musíš být v požadavcích naprosto konkrétní, přesná a náročná, teprve pak se to podaří. No, doopravdy. Zkuste si říct povolání svého ideálního partnera. To si vážně užijete. Dokázala jsem to. Najednou jsem měla v hlavě kompletní obraz. Jaké bylo mé překvapení, když se můj kompletní obraz skutečně objevil. Ups, on neměl být ženatý. A tak si říkám, že počkám, čas to vyřeší. Ale zdá se, že čas je vážně vtipálek. Nebo osud, tomu jsem také dost věřila. Vrací mi do života někoho, kdo snad měl mít věčné místo ve vzpomínkách...jak to tak bývá, když v mládí někoho tolik obdivujete a zamilovaně máte plnou hlavu jiných věcí než studií. Proto já se vždycky špatně učila, mám hlavu na něco jiného. On mě plnou hlavu neměl, jako student byl úspěšnější. Takhle funguje čas? Počkej si 16 let a uvidíš? Vidím, že se mi pořád líbí. Vidím, že jsme se nikdy neznali. Vidím, že bych ho mohla mít ráda. A taky vím, že je to muž někoho jiného. Jako mladá jsem měla vážně dobrý vkus. Dokonce jsem asi věděla, jakého za tu dobu budu chtít muže. Jestli existuje jiná reakce než stát a nevěřícně kroutit hlavou, nepřišla jsem na ni.

Ten čas...je jen náš a na nás záleží čemu a komu ho věnujeme. A pak už jen sám čas rozhoduje, zda naše volba byla správná.

---