Soumrak nad Pon Mercos

Kapitola první Zlej V místnosti dvakrát tři metry se nežije zrovna pohodlně, tím spíše, když jediné vybavení tvoří jen postel. I když postel je luxus podle toho, jaký kus nábytku ji představoval v Sanyho cele - obyčejná dřevěná deska na kovové konstrukci, pokrytá pryží a bílým prostěradlem. Malý polštář klínovitého tvaru byl snad ještě tvrdší, než samotná pryčna a místo peřiny měl vězeň k dispozici jen deku. Žádná skříňka, židle, dokonce ani obrázek na zdi nezkrášloval tento vězňův nucený domov. Sany si však na tuto strohost zvykl. Možná by bylo přesnější napsat, že se ocitl v situaci, kdy pro něj pohodlí bylo naprosto nepodstatné. Několik posledních let trávil ve federální věznici, ale tři týdny před naplněním rozsudku byl přemístěn do věznice Pon Mercos v Mexiku, do bloku s celami, ze kterých vězni odcházeli jen na jediné místo... Kdo ho neznal by jen sotva uvěřil tomu, že tento člověk před lety spáchal hrdelní zločin, který mu měl zkrátit cestu životem. Malý, hubený muž, který by si již za několik měsíců užíval volného času v důchodu, s prořídlými vlasy a drobným knírkem působil zcela jinak, než jako člověk s tak závažnou kriminální minulostí. Jeho malá očka těkala bez ustání sem a tam a skoro to vypadalo, že se tento drobný a vetchý muž neustále něčeho bojí, že je vystrašený. Ale vlastně ano, Sany byl vystrašený. Byl vystrašený k smrti... Věznice Pon Mercos, Mexiko, 14:00 Sany zrovna seděl na nepohodlné pryčně, když se chodbou ozvaly kroky dozorce, doprovázené prozpěvováním: "Když schází čas, když schází čas, jde všechno hůř...hm...hm..." "Zlej už je zase tady," pomyslel si Sany a začal se třást. Neměl Lewise rád. Nikdo z vězňů ho neměl rád a Lewis zase neměl rád vězně. Přímo jimi opovrhoval, jako by byli něčím míň, než lidmi. A dělalo mu velké potěšení, když jim mohl ubližovat a znepříjemnit jim i těch posledních několik chvil jejich už tak bídného života. Proto mu nikdo z vězňů neřekl jinak, než Zlej. Kroky se přibližovaly a stále bylo slyšet dozorcův chraptivý hlas: "Když schází čas, když schází čas, jde všechno hůř..." "Saníku, přišel jsem se na tebe podívat. Tak jak se cejtíš?" zeptal se Lewis, když stanul před vězňovou celou a v jeho hlase byl znát výsměch. Vězeň si povzdechl a aniž by se na dozorce podíval, smutně se sklopenou hlavou zašeptal: "Jak myslíš, že se asi cítím?" "Já vím, jak se cejtíš. Seš podělanej strachy, co? No ale to nevadí kamaráde. Za čtyři hodiny už budeš mít pokoj" a dozorce udeřil tonfou do mříže, až sebou vězeň leknutím škubl. "Proč to děláš? To nemůžeš dělat, mě to hrozně leká..." pronesl Sany vystrašeně k dozorci a vyčítavě se na něj podíval. Lewis zrudl v obličeji, svraštil obočí a opět udeřil tonfou do mříže, tentokrát mnohem silněji. "Ty mi nebudeš říkat co můžu a co ne! Je to jasný?" zařval na Sanyho. "Rád bych ti připomenul, že jsi vězeň a dozorcem jsem tady já! Ale Saníku, za pár hodin se to změní. Já budu pořád dozorce, ale ty..." a Lewis ukázal palcem dolů. Sany jen bezmocně seděl, držel se okraje postele a tiše odpověděl: "Já vím... Vím, že jsem vězeň, ale to přece neznamená, že nejsem člověk." "Ne hochu, to teda podle mě nejsi," neotálel Lewis se svým názorem. "Člověk by se sem nedostal. Člověk by seděl třeba na pláži a pozoroval moře, nebo by se procházel parkem, co já vím. Možná by zašel do baru na skleničku a potěšil se s nějakou holkou. Víš co tím myslím, ne?" "Lewisi, prosím..." zaškemral vězeň, aby toho dozorce nechal a nemučil ho. Myšlenky na pláž a širé moře, nebo na zelený park Sanyho nesmírně zraňovaly. Představy toho, co nabízel život na svobodě a co bylo Sanymu zapovězeno byly pro něj utrpením. Lewis to ale z vězňovy reakce vytušil a naopak se ve svém výkladu začal téměř sadisticky vyžívat: "Povím ti, jak žije správnej člověk. Ráno se v klidu nasnídá, dá si kafíčko a cigárko, potěší se s ženuškou a frčí na ryby. Užívá si tu volnost a klid při čekání na to, až se splávek pohne a to jediný, co ho ruší, je čeření vody kolem vezírku s úlovkem. A po lovu? Než zajde na jedno, zase se potěší s ženuškou," a Lewis se rozchechtal. Dobře věděl, že Sany miloval rybaření a chtěl mu připomenout, o co ve vězení přichází. Sany se snažil dozorce neposlouchat, ale všechno to, o čem Lewis mluvil vyvolávalo vzpomínky na život, jaký vedl před tím, než se dostal do vězení. Vzpomínky na obyčejný, ale svobodný život. A tak se dozorcova řeč dál vpíjela do jeho vědomí... "Tuhle jsem byl v kině, sám. Ta moje byla na nějakým setkání v tom jejich babským klubu," pokračoval Lewis na jiné téma. "Vedle mě si sedla jedna...docela kočka to byla. Pak se zhaslo a začal běžet film. Byla tam taková akcička v posteli a povím ti, najednou jsem měl chuť. Tak jsem jako náhodou zašmátral po tý holce no a jí se to docela líbilo. Skončili jsme u ní doma a byla fakt dobrá..." vyprávěl labužnicky a přitom sledoval vězňův nešťastný výraz. Měl potěšení z toho, že trpěl. Sany seděl se sklopeným zrakem na posteli a nic neříkal. Nerozuměl tomu, proč se k němu dozorce choval tak krutě. "Ano," říkal si v duchu, "spáchal jsem zločin, ale pořád mám přece právo na trochu důstojnosti ..." Dozorce dál rozvíjel svůj přednes o svobodném životě, ale to, že vězeň mlčel jej neuspokojovalo. Pokusil se ho tedy vyprovokovat k rozhovoru otázkou: "Saníku, kdys naposled prožil nějakej opravdu šťastnej den? Víš, kdys měl ze sebe opravdu radost...?" "Nevím, nevzpomínám si," prohodil vězeň. Pochopil Lewisovu narážku na svoji trestnou minulost a protože mu nechtěl dát příčinu k dalším útokům, snažil se, aby jeho odpověď vyzněla lhostejně. Okamžitě se mu ale vybavil den, kdy s tátou rybařili na řece v jednom z Coloradských parků a Sany ulovil tři krásné, velké pstruhy. V těch končinách to byl opravdu vzácný úlovek a o to větší z něho měli oba rybáři radost. Ostatní, kteří s pruty posedávali na břehu Sanymu gratulovali a jen pár dní nato vyšel v místním denníku článek o nezvyklém úlovku, doplněný fotografií Sanyho i se pstruhy. Bylo to jen několik málo dní před tím, než byl zatčen... To byla jedna ze vzpomínek, při kterých ho opravdu bolelo u srdce. Když zavřel oči, viděl před sebou tu nádhernou přírodu... Vzrostlé borovice lemující řeku po obou stranách svými pokřivenými kmeny Sanymu připadaly po setmění jako zástup přízraků, průzračně čistá voda byla plná života a v okolních lesích nebyl problém spatřit zvěř, kterou většina jeho přátel znala jen z National Geografic. To byl Sanyho svět. Svět, ve kterém se cítil opravdu šťastný. Ale od tohoto světa byl teď daleko. V tom současném byla jen cela a postel... "Dej si na čas a zapřemejšlej. Nebyl jsi náhodou nejšťastnější po té, co jsi sejmul ty dva staříky?" pokračoval nevybíravě dozorce, protože mu vězňova strohá účast na rozhovoru neskýtala žádnou radost. To už ale bylo na Sanyho příliš. Rychle přiskočil k mřížím, chytil se jich, jakoby nemohl stát na nohou a s brekem žadonil: "Nech mě být! Nech mě sakra být..kolik si myslíš, že snesu?" To bylo ale právě to, co Lewisovi působilo opravdovou rozkoš. Najednou se cítil blaženě, když viděl, jak před ním ten drobný muž brečí a škemrá ve své bezbrannosti. Vychutnával si ten pocit a bylo mu, jako by stál na stupni vítězů a slyšel dav provolávat slávu jeho jménu. S triumfálním pocitem výhry se na Sanyho pohrdavě podíval a bezcitně prohodil: "Podívej se na sebe, kňučíš tady jako žebrák o chleba. Nechápu jak je možný, že ti dva tě nezvalchovali, když si je dodělával..." a snažil se tím vězně psychicky dorazit. "Prosím, víš vůbec, jak se cítím?" brečel dál Sany a držel se mříží tak silně, že měl klouby na rukou skoro bílé. "A co ty lidi, cos je típnul? Jak se asi cejtili oni, když jim dohořívala svíčka? Nad tím si nepřemejšlel? Jasně, vy jste tady všichni svatoušci a neviňátka," pokračoval Lewis v útoku tak horlivě, až byl ve tváři celý rudý. "Ale já ti něco povím...každýmu z vás bych udělal přesně to samý, co jste udělali vy těm svejm obětem, víš? A co...měli jsme tě oddělat hned před porotou, aby lidi věděli, jaká je cena za to, cos udělal..." a namířil tonfou na vězně. Podíval se mu do očí a v tom pohledu bylo znát, že pro něho není víc, než položka na seznamu "dočasně ubytovaných hostů". Jen jméno, které již za několik málo hodin mělo být z tohoto seznamu vymazáno... Sany se opět vrátil ke své posteli, schoulil se na ni tváří ke zdi a dál plakal. Lewisovi bylo jasné, že pro tuto hodinu je konec rozhovoru a chystal se odejít. Neodpustil si však ještě pár slov: "Tak já zase mizím Saníku. Ale než to skončí, ještě se dvakrát zastavím na kus řeči, než si tě odvedu, neboj. Ahoj za dvě hodiny..." a po těch slovech již odešel. "Takže mě budeš nakonec odvádět ty..." pomyslel si vězeň a otřásl se. Došlo mu, že poslední, s kým bude moci promluvit, bude Zlej... Minuty kvapně ubíhaly a ticho, které vězně obklopovalo, bylo nesnesitelné. Jeho cela byla jediná v této části bloku, která momentálně plnila svůj účel. Na blízku nebyl nikdo další, s kým by si mohl alespoň povídat a tak Sany vstal a aby se alespoň trochu zbavil nervozity a napětí, začal chodit po cele sem a tam a mluvil sám k sobě: "Takže ještě dvakrát Bill, dvakrát Zlej a potom...potom už to přijde. Možná se do té doby stane něco, co...ale ne. Ať je to už za mnou, jen kdybych to už mohl mít za sebou..." a Sanyho nesmyslná naděje na jiný konec, než jaký ho čekal se střídala s naprostou rezignací. "Doufám, že je Bůh. Ať je Bůh, ať je Bůh, ať je Bůh..." šeptal si Sany neustále dokola, i když nikdy před tím o Bohu nepřemýšlel. Na svobodě v něj prostě nevěřil. Jenže teď nebyl na svobodě... "Určitě musí být. To přece není náhoda, že je tolik kostelů a věřících a tak... Určitě Bůh je. A určitě jsou v nebi řeky a potoky. A hlavně ryby, spousta ryb..." uklidňoval sám sebe. Takový konec by byl pro Sanyho opravdový ráj. Představoval si, jak sedí u řeky a chytá velké ryby. Ale ty představy se opíraly o obrazy reálného prostředí, které znal. Opíraly se o vzpomínky na místa, kde tak rád lovil, kde trávil mnohé chvíle. Po chvíli se mu díky tomu začal ve vzpomínkách vynořovat jeho život na svobodě, všechny ty hodiny, trávené při rybaření s otcem. A tíha všech těch střípků minulosti na něj dopadla tak, že se znovu schoulil na postel a plakal...

---