Vlci

Jednou, už je to dávno, v hlubokých lesích,daleko od civilizace, tam kde všechny řeky vtékají v jednu, tam kde se hory tyčí vysoko do mraků, tam kde se na jaře tráva zbarvuje do světloulince zelené, v létě sluneční paprsky zahřejí i v těch nejtmavějších koutech a zima, zima je krutá a přece nádherná- vločky padají v hojném počtu a hromadí se na sobě jako hvězdy padající z nebe.

    Tak někde támhle v tom nejhlubším lese u hromádky kamení, které se tyčí v menší skalku je vyhloubené doupě. A vněm leží mladá, statná vlčice.

    Před několika dny porodila tři mladé. jenže vlčice byla sama, jejího druha zabili lidé a jí tížil hlad. Z toho důvodu dvě mláďata nepřežila a to poslední co zůstalo naživu bylo slabé a hubené.

    I vlčice byla čím dál slabší, ale vlci nemají ve zvyku se vzdávat a tak trvalo několik týdnů než vlče bylo schopno se postavit na vlastní nožičky. A když to dokázalo vlčice konečně mohla chodit dál od doupěte pro potravu.

    Po pár týdnech doprovázelo vlče matku na lov. Začínalo se jím véct dobře. Vlče sílilo a rostlo. Učilo se jak lovit.

    Teď už to nebylo malé, hubené, chundelaté vlčátko. Byl to opravdový vlk v plné kráse.

Vyrůstala zde nová generace ohroženého druhu.

    Jedné jasné noci se vydali vlci společně na lov. Byli asi míly od malé vesničky, ale ani jeden z nich tomu nevěnoval pozornost.

Vyhlédli si mladého jelena, který se pásl na louce. Jejich plán byl prostý: obklíčit kořist a pak matka zaútočí na krk. Usmrtí jelena jedním stisknutím čelistí.

    Vyrazili. Byli téměř u jelena když se ozvala ohlušující rána-rána z brokovnice. Nevím co měl ten střelec za cíl. Zda si přišel zastřílet na vysokou, nebo i přes zákaz střílel po vlcích. Ale pak rychle zmizel a nezajímalo ho co způsobil, ani si neuvědomil že vlčici střelil do hýždí.

    Všichni tři se vylekali. Vlček se oddělil od matky  a utekl se schovat do houští ale pak toho litoval. Jelen leknutím vyskočil a nakopnul postřelenou vlčici, která už nestihla uhnout, do hlavy. Všude se roztřískla krev. Jelen si toho ani nevšiml a běžel se schovat hluboko do lesů.  V mžiku byl pryč.

   Zato vlčice zůstala nehybně ležet na zemi. Rudá krev se rozprostírala po louce. Vlček k ní pomalými krůčky došel. Začalo svítat, první paprsky slunce ozářily louku. Nový den přišel jako posel smrti. V té chvíli vlčice naposledy vydechla.

    Vlček se posadil do kaluže krve, vedle matky. Zaklonil hlavu, natáhl krk a probouzejícím se lesem se ozvalo teskné, dlouhé zavytí.

    Pak položil hlavu matce na hrudník a potichoučku kňučel. Kdyby býval u ní zůstal mohl tomu zabránit. Teď zůstal sám. Naprosto sám, bez matky. Byl moc mladý na to aby přežil v divočině. Měl se toho ještě hodně naučit. Byl na matce závislí. Nevěděl co si teď počít.

    A tak tam zůstal, jeho kožíšek nasákl hustou krví. Zůstal u matky, hlavičku položenou na jejím velkém hrudníku, uprostřed rozkvetlé louky a už nikdy ji neopustil.