Jednoho rána v jednom městě

   Tak jako každé všední ráno vstanu a opařím se čajem. Už jsem si na to celkem zvykl, bez toho bych si ani svůj den nedovedl představit. Všechna moje rána v pracovním týdnu se řídí jasně daným stereotypem, který v posledních letech pozměnilo jen vysedávání u počítače a civění do zdi, abych si zkrátil čekání, než to všechno zase začne.

  Tohle ráno ale bylo zcela jiné. Pokaždé, jakmile vstoupím do autobusu, zoufale hledám nějaké místo, kde bych složil své znavené tělo. Oblíbil jsem si sedadlo uprostřed u okénka, kde jsem alespoň trochu skryt před dotěrnými lidmi a v klidu mohu poslouchat hudbu z mp3 přehrávače. Bohužel tentokráte bylo mé oblíbené místo obsazené, tak jsem se musel vtěsnat na sedadlo, umístěné na protější straně.

  Jízda ubíhala jako vždy šnečím tempem a asi po půlhodině, kdy mě již nebavilo civět do země, abych se vyvaroval tupých lidských pohledů, mnohdy ještě mžourajících, s ospalky v očích a často i s nevyčištěnými zuby, ucítil jsem silný zápach. Pohlédl jsem před sebe a spatřil obraz jako z apokalypsy. Příšerný, schoulený a silně zápachající muž bez domova, alias bezdomovec, zaneřádil svým zápachem celý autobus. Na slepených vousech se mu houpal kus drobku od rohlíku, ale zpod nánosu špíny bylo přece jen vidět, že se jedná o dobráckého člověka, který nepůsobil typickým bezdomoveckým zjevem. Jenomže šíleně páchl, takže pro každého to bezdomovec nutně byl. A jelikož byl právě leden a mrzlo jako když praští, nikdo se neodvážil otevřít okénko. Autobusem se linul zápach rumu, který bezdomovce v mrazivém počasí zahříval, a zbytek smrdutého odéru se snad ani nedal popsat. Za pět minut již bylo v autobuse nedýchatelno. Mnozí se začali dusit, u jiných se začaly projevovat záchvaty zvracení. Bylo k podivení, že se výpary z bezdomovcova spícího těla nedostaly ještě k řidiči, který spokojeně, za hitu Karla Gotta, šoféroval svůj autobus. Minuty se vlekly a podlaha byla poseta lidmi v bezvědomí. Toho si konečně všiml i vysmátý řidič při pohledu do horního zrcátka a okamžitě zabrzdil povoz. Byl ale příliš vysmátý na to, aby si stačil uvědomit, že je leden, tudíž mráz a silné náledí. Autobus začal na vozovce tancovat jako Jevgenij Pluščenko při své ledové šou, cestující se mezitím probrali z bezvědomí a ti, co zvraceli, úplně zapomněli na to, že by měli zvracet, a místo toho začali plavat po podlaze tu dopředu, tu dozadu, no zkrátka hrůza. Já to všechno sledoval s údivem, ale zároveň jsem zachoval neutrální výraz, protože se nerad směji cizímu neštěstí, a raději jsem nadále poslouchal hudbu.

Mezitím u řidiče přestaly účinkovat následky marihuany a počal dávat situaci do pořádku. Elegantně převrátil autobus na střechu, čímž konečně dosáhl vytouženého zastavení. Záhy se probudil i muž spící přede mnou. Zmateně se rozhlížel kolem sebe a očima těkal po digitálních hodinách v přední části vozu. V tu ránu jsem se i já zapojil do akce, zvědavost mi nedala, a zeptal jsem se muže, co je vlastně zač. Během dlouhého vyprávění jsem pochopil, že tenhle bezdomovec vlastně vůbec není bezdomovec, ale pan Mrázek, čirou náhodou náš nový fyzikář, a tenhle incident může snadno vysvětlit. Celý minulý týden totiž hledal v ostravských dolech takzvaný modrý kámen, jehož barvivo obsahuje látky, které zabraňují příznakům a propuknutí kocoviny po dlouhé a bujaré noci. Pro pana Mrázka, který jak sám říká, si rád přihne, tohle znamenalo životní objev. Vzhledem k náročnému hledání, kterému zasvětil všechno, se nestihl umýt, pořádně najíst a přespával, kde se dalo. Byl natolik vyčerpaný a unavený, že zcela zapomněl, že má dnes svou první hodinu na nové škole. Výsledek je ale prý naprosto omračující a lék bude již brzy hotov, a pokud dojde ke schválení, pojmenuje ho jednoduše, Prevento.

  Dnešní ráno mi dalo skutečně hodně, především to, že bychom neměli posuzovat lidi podle toho, jak vypadají. Uvnitř jejich nitra se totiž skrývá mnohem víc, než se na první pohled může zdát.