Konečně je slyšet ticho

Konečně je slyšet ticho

Sluneční paprsek dopadá na tvář spícího, zhruba čtyřicetiletého muže, jehož hlava je pohodlně zabořená do čistého polštáře. Vlivem prudkého světla se začíná probouzet a rozespale mžourá. Teprve po chvíli si zvykne a protože leží na zádech, hledí na strop kde se prohání hejno much. Muž vychutnává slunce na své tváři a pozoruje pohyby hmyzu.

Zhruba stejně stará žena kráčí podél řady zamřížovaných oken. Zastavuje se až před masivními dveřmi, dokuřuje cigaretu a hledí do malé průmyslové kamery. Přešlapuje na místě, poté zmáčkne zvonek vedle vchodu.

Zvonek kohosi vyrušil, prostorem se teď rozléhá nesrozumitelný řev. Muž chce vstát, ale výsledkem je jen škubání jeho těla, k posteli je totiž pevně přikurtován. Ruce i nohy má sevřené v popruzích a pás okolo hrudníku mu nedovolí jakýkoliv pohyb. Ještě chvíli se marně pokouší zvednout, nakonec boj vzdává a rozhlíží se okolo sebe. Jeho zrak však nemá co nalézt, bloudí po asepticky bílých stěnách bez obrázků, bez náznaku chyby, bez čehokoli lidského. Na podlaze není koberec ani linoleum ani dřevo, připomíná spíše chodbu, protože je sestavena z jednobarevných, lehce omyvatelných dlaždiček. Dokonce i na stropě nic není, lustr nebo jakékoliv osvětlení zde chybí, může spatřit jen jednolitou bílou plochu. Jeho postel nestojí u některé ze stěn, ale je uprostřed holé místnosti. Vedle ní není nic, ani náznak po nočním stolku či lampičce. Není zde jediný předmět, židle, stůl, polička. Je sám. Ten prázdný prostor okolo něj, ta strohost až děsí. Zaujme ho jen pootevřené okno za kterým rozpoznává mříž. Ani tady nenalezne záclonu nebo závěs. Ať kroutí krkem na hranici pohybu, dveře, východ ven nemůže nalézt. To ho vyburcuje k další salvě pokusů o odpoutání. Zuřivě lomcuje popruhy. Opět bezúspěšně, navíc mu teď na obličeji přistála jedna z much. Obvyklý zásah rukou nepřichází v úvahu, může se bránit jen pohybem hlavy.

Žena stojí v potemnělé chodbě před okénkem. Na desku pod ním pokládá svůj občanský průkaz, který vtáhne čísi ruka. Žena se za ní ani nepodívá, raději hledí do země a nesměle se rozhlíží okolo sebe. Je zde jedna lavice stojící na nahnědlých dlaždičkách, které se táhnou kam až oko dohlédne. Táhlou chodbu po obou stranách lemují zavřené dveře. Ze stropu jí osvětlují podlouhlé zářivky.

Řev slábne, kdosi se vyčerpal. Místnost naplňuje jen bzučení. Muž pokračuje v nerovném souboji s hmyzem, nyní již dost zuřivě pohazuje hlavou. Odežene jednu mouchu, ale v dalším momentu mu na obličeji přistane další. Hlavu si může ukroutit, popruhy se napínají.

Žena stojí přede dveřmi s číslovkou. V nich je malé kukátko typu rybího oka. Podívá se do něj. Její pohled sklouzne od zamřížovaného okna doprostřed malé místnosti, kde leží, čelem k oknu a zády k ní, na posteli muž. Jeho tělo sebou nepřirozeně škube. Žena potichu otevře dveře a dělá pár kroků, dostává se tak přímo za muže, který jí nevidí, takže zpozoruje příčinu jeho pohybů. Nic ovšem neudělá, jen hledí na tu snahu zbavit se dotěrných much. Muž je už nervózní, popruhy se mu zařezávají do rukou, pásek okolo hrudníku je napružený. V zoufalství náhle jednu z much polapí přímo do úst. V tu chvíli okolo ženy projde robustní sestřička se sklenicí vody v ruce a šaty přes ruku. Dostává se tak do zorného pole muže, který se jejím příchodem zklidňuje. Sestra na postel pokládá oblečení, odpoutává muže a pozoruje jeho tvář, protože muž nepravidelně pokašlává. Nabízí mu sklenici vody. Muž posunkem naznačí, že ne, raději se vysvléká ze zelené košile a bere si své oblečení. Přitom si opatrně všímá nedalece stojící ženy, která sleduje každý jeho pohyb. Sestra mezitím přišla k ní, vrací jí občanský průkaz a přidává složenku, poté odchází. Žena si prohlíží papír, který je vypsán na částku tří tisíc korun. Muž se dooblékl, přistupuje k ženě a v rozpacích jí pozoruje. Ta vzhlédne od složenky a vráží muži facku. Muž úlekem polkne mouchu. Náhle přestává kašlat.

Konečně je slyšet ticho, žádné bzučení ani řev. Muž si ještě chvíli zuby drhne jazyk. Poté společně odcházejí.