Pohádka o statečném hormonu

Žil byl, kdysi kdesi, za sedmero krčními a dvanáctero hrudními obratli jeden mladý hormon. Byl to velmi statečný hormon, rád působil na buňky přímo a měl nekompromisní, steroidní povahu. A tento mladý hormon si jednoho dne řekl: „Už mě to doma v endokrinní žláze nebaví, vydám se obkouknout organismus. Třeba někde dostanu receptor za ženu a půl buňky k tomu.“ A jak řekl, tak i udělal. Vstoupil do těla, a dlouho předlouho bloudil sám a opuštěn v krevním oběhu. Až po nějakém čase mu konečně jeden starý a moudrý leukocyt poradil (dost neochotně, protože ho náš mladý, nezkušený a dobrého vychování neznalý hormon vyrušil zrovna při fagocytóze), která céva vede přímo k zakleté buňce, kde je zlou, cytoplaznatickou membránou vězněn mladý, krásný receptor. „Mně, statečného hormona steroidní povahy žádná membrána nevyděsí!“, děl hormon a vykročil cévou vpřed. Byla to dlouhá a nebezpečná cesta, plná překážek v podobě erytrocytů postižených srpkovitou anémií, ovšem ani to našeho mladého, vzbouřeného hormona nezastavilo. Než bys řekl leptospira, našel zakletou buňku a dal se do boje s CPM. Byl to tuhý boj, přece jen, membrána byla koloidního charakteru, proto mladý hormon nevěděl, odkud zaútočí, a navíc, kromě hydrofobní měla navíc ještě hydrofilní vrstvu. Přesto se ale našemu hlavnímu hrdinovi nakonec podařilo najít její slabinu – bílkovinný přenašeč – a vítězoslavně vkročit do buňky. Ovšem, kde v takové buňce receptor hledat? Ubohý hormon to zkoušel všude – v endoplazmatickém rétikulu, Golgiho aparátu, prohledal i všechna mikrotělíska, ale nenašel nic. „Život nemá smysl,“ pomyslel si náš hormon, když už byl na pokraji zoufalství, „kašlu na všechno, jdu se utopit v cytoplazmě.“ Přivázal si na hydroxyskupinu velkou, těžkou buněčnou inkluzi a už už se chystal skočit, když HO uviděl. Receptor nevídané krásy, volně si plovoucí v cytoplazmě. Přeštasten byl náš pohledný a sympatický hormon, když vytvořil se svým vysněným receptorem hormon-receptorový komplex. Potom se spolu vydali vazbu ve vazbě vstříc buněčnému jádru, kde si našli útulný úsek v DNA, a jestli nezemřeli, syntetizují tam speciální enzymy dodnes.

KONEC