Píseň

Housle. Jedny, dvoje, troje. Slyšel je. Byly jimi nasáklý vzduch. Vycházely ze stropu a nesly se podél zdí až k podlaze. Cítil je, jejich čistý zvuk, duši jejich zvuku.

Řekla mu ne. Zajela mu do vlasů a obdarovala ho jednou slzou, jež jí uklouzla na jeho koleno, a skoro polibkem, než si to rozmyslela. Řekla mu ne a přehodila přes sebe svůj šedivý kabát. Vyšla na ulici, a když se nenápadně naklonil z okna, viděl, jak se její lehká postava vznáší nad dlažebními kostkami; lehká jako vítr, lehká, že se zbavila velkého břemene – jeho.

Klavír. Slyšel jeho hluboké i vysoké tóny. Linuly se z klíčových dírek. Všechny krásné, ale tak chladné, tak ledové, že se mu z nich dělalo úzko. Kdyby se byl mohl pohnout, nejspíš by musel začít strhávat tapety a mlátit do zdi; tak krásné a tak zoufalé dojmy mu ony tóny vtiskly.

Podíval se na ní a nemohl uvěřit, že tu stále ještě sedí. Proč? Co ji k němu váže? Dala mu všechno a sama nezískala nic, než dluhy ztraceného času. Prohlížela si jeden obraz, jenž mu visel na zdi. Skoro to vypadalo, jakoby jí zaujal, ale byla to jen obyčejná rádoby složitá olejomalba dvacátého prvního století, ve které si autor vyhradil celou čtvrtinu prostoru jen pro svůj květnatý podpis.

„Líbí se ti?“ zeptal se, ač věděl, že svou zaujatost jen předstírá.

„Je to krása,“ zašeptala, aniž by se na něj podívala. „Skutečně. Krása.“

Každá vteřina se mu zdála jako odpočítávání brzkého konce. Musel začít. Nevěděl jak, bál se, klepal se. Ale musel to udělat. Byla přece pořád tady; to, že o ni ještě do této chvíle nepřišel, muselo něco znamenat.

„Takže,“ dostal ze sebe slabým, přidušeným hlasem. „Víš, chápeš, já… proč jsem tě zavolal?“

„Chtěl jsi mě vidět?“ zeptala se naprosto klidně, otočená stále k tmavé malbě.

„Jo, to jo. Jako vždycky. Ale tentokrát – tentokrát to mělo i jiný důvod.“

To už se k němu otočila, ač svůj předstíraný zájem o obraz nepřevedla k jeho slovům, naopak vypadala chladně. Začala si hrát s vlasy, dala nohu přes nohu a zadívala se na něj s pohledem, kterým se lidé dívají na nepovedené divadlo – trochu znuděně a lítostivě.

Věděl, že přišel čas. Musí to říct.

„Víš, přece, že tě mám rád. Už jsem to říkal…“

„To si pamatuju,“ odsekla stylem ponížené osoby u výslechu.

„Ale říkal jsem taky... Pamatuješ si ještě, co jsem říkal potom?“

Mírně, ale významně přikývla a čekala, že ona slova vysloví sám. Když ale viděla, že se k tomu nijak nemá, ujala se toho sama. „Říkal jsi – pamatuju si i, jak jsi byl nervózní a jak jsi mluvil rychle – že mě máš sice moc rád, ale že od tebe nikdy nemůžu očekávat projevy lásky, žádný vztah. Že jsi člověk příliš nudný a přelétavý, a že poslední, co chceš, je kazit mi můj krásný život.“

Chvíli trvalo, než se znovu odvážil promluvit. Ale tentokrát mluvil srozumitelně, s vážností, jež čišela z každého jeho slova.

„Chtěl bych ta slova vrátit zpátky. Tedy až na to, že tě mám moc… - že tě miluju. A chci ti být nablízku, chci být s tebou. Dívat se na tebe. Poslouchat tě. Mluvit k tobě…“

Znovu se otočila k olejomalbě na opačné straně pokoje.

V místnosti zavládlo stísněné ticho.

„Otočila ses,“ řekl konečně, když jeho ješitnost překryla ostychy. „Neodpovědělas.“

Ve chviličce se před ním zjevila její tvář, po které stékala rozteklá líčidla.

„Nejde to,“ uslyšel něčí šepot. „Už je pozdě.“

Pohladila ho lehce, skoro mateřsky, po tváři a vlasech. Její slza mu přistála na koleni a vytvořila mu tak na kalhotách malé černé kolečko. Nahnula se k němu, ale téměř vzápětí se odvrátila, jako šelma, která zjistí, že se naklání k nesprávnému ptačímu hnízdu.

Slyšel basy. Bubny. Cítil rytmus, hýbal mu tělem. Duší. Cítil, jak se shoduje s tepem jeho srdce a rychlostí jeho myšlenek. Všechno roztálo, zbyl jen on a jeho smyšlený rytmus.

Nejdřív se ozvaly kroky někde na konci chodby. Pak utichly. Představoval si, jak váhá, jak si těsně před jeho dveřmi upravuje vlasy, sukni a jak si o rohožku zbytečně čistí boty.

Uslyšel krátký zvuk skřípavého zvonku a běžel jí rychle otevřít.

Byla bledá. Dívala se na něj jako na cizince, jako na někoho, v jehož tváři se snažila rozpoznat starého přítele.

Pozval ji dál, pomohl jí z kabátu a pověsil ho na věšák. Posadili se k malému čajovému stolku. Zeptal se, jestli nechce něco k pití. Přikývla, ale neřekla co. Šel dál vařit vodu na čaj.

Někde nad jeho hlavou zazněly struny. Kytarové struny. Bylo to jako snění ve dne. Chtěl se spustit dolů, z okna a nechat se unášet tou krásnou kytarovou melodií. Hýbala mu konečky prstů. Létala kolem něj jako hejno malých vosiček. Byla tady.

Přešlapoval z místa na místo a nazpátek. Prsty ťukal do těžkého dubového stolu. Přemýšlel.

Stačí telefon a všechno se v několika hodinách rozhodne. A už jí přece nevolal celý měsíc. Určitě bude ráda, když po takové době uslyší jeho hlas.

Vzal telefon a vytočil zpaměti číslo. Čekal. Ozvala se hlasová schránka, položil telefon a znovu ho zvedl. Vytočil číslo znovu. Tentokrát uslyšel známé „Prosím?“ a poté „Kdo že to volá? Aha, to jsi ty…“

Viděl to všechno – viděl ji před sebou. Seděla v křesle, dívala se na obraz, dívala se na něj. Odešla.

Slyšel to – slyšel nadpozemsky krásný zvuk houslí, křehké nejisté tóny klavíru, uměl je rozlišit od těch basových, a rytmus, jen tak tichý, aby nepřekrýval již stvořenou křehkost a krásu, doplňující kytarovým doprovodem. Musel si to napsat.

Odstoupil od okna, vedle kterého ještě nehnutý stál, zkoprněný novými událostmi, a hbitě sáhnul po papíru a tužce. Začal psát. V rychlosti, se kterou zacházel, aby ho jeho nápad neopustil, se malovaly všechny ty noty a akordy těžce. Ale když byl hotový, stále mu v hlavě zněl celý orchestr. Položil tužku i s hustě popsaným papírem na stůl, vedle telefonu a sedl si k čajovému stolku a přemýšlel.

Na onom papíře stálo jako nadpis Chatrný, přeškrtané a změněné na Slabý, poté Chabý, Pomíjivý, Útlý.

Nakonec jako nadpis ale zůstalo - Svobodná.