Leafi: Zrození Raol

Temný soumrak zahalil malou vesničku obklopenou vysokými neprostupnými horami. Všechny listy už dávno opadaly a ty poslední se líně snášely dolů, jako by se jim vůbec nechtělo opustit strom, na němž tak dlouho přebývaly. Vítr se šuměním sfoukl poslední listy a ty se odevzda-ně snesly na zem.
Šumění přehlušilo řinčení lifenské zbroje a tichý nářek. Muži se stavěli do řad a naposledy se loučili se svými ženami, matkami nebo dětmi. Zítra měli odejít a možná se už nikdy nevrátit. Takový byl osud mužů, kteří nikdy nebojovali a bojovat nechtěli, z malé vesničky obklopené vysokými neprostupnými horami.

 ***

Podzimní listy už byly dávno zasypané sněhem, ale vločky se pořád snášely k zemi a vytvářely tak na ní bílou přikrývku. Muži stáli v řadách a kam až jejich oka dohlédla, všude byl jen bílý sníh.
Každý měl více či méně zrezivělý meč, přilbici a pár plátů železa, které měly nahrazovat brnění. V jejich tvářích byl vidět strach z nepřítele, ze smrti, ze zajetí. Poslední vzpomínky na rodinu je hřály jako letní slunce a dodávaly jim odvahu, které se jim příliš nedostávalo.
Do čela lidského vojska vjel muž na bílém koni a v přepychové zbroji zářil jako slunce. Vedle něj stál mladý chlapec ve stejně honosné zbroji, ale jeho výraz nebyl tak bojovný a odhodlaný, jako výraz staršího muže.
„Kdy tu budou?“ zeptal se starší muž chlapce a pohlédl na něj.
„Každou chvíli by tu měli být, králi,“odpověděl s třesoucím se hlasem chlapec. Mluvit s králem na bitevním poli by byl zážitek pro každého muže, jenže tento chlapec byl stále ještě příliš mladý a ne muž připravený na krvavé bitvy.
„Přeji si, aby ses v rámci možností držel dál od bitevní vřavy. Slíbil jsem to tvé matce,“ řekl král směrem k chlapci, ale díval se před sebe, jako už by chtěl něco nebo někoho spatřit. V tomhle mrazu bylo i jemu zima a to nebyl oblečen tak nalehko, jako většina vojska.
„Co to znamená, v rámci možností, otče?“ zeptal se chlapec a setřásl ze sebe nános sněhu. Nenáviděl zimu víc, než cokoliv jiného, a to z jednoho prostého důvodu, že mu byla zima. Bylo to víc než absurdní, ale byl to holý fakt, který nešlo jen tak ignorovat.
Král se na něj dlouze podíval a pak v myšlenkách, že ho s sebou opravdu neměl tahat, protože je to přece jen ještě dítě, jak mu to připomněla jeho žena, netrpělivě odpověděl: „To znamená, že budeš rozumný. Nebudeš si hrát na hrdinu, ale taky se nebudeš chovat jako zbabělec a utíkat do kouta,“ i když tady žádný kout není, ale to přirovnání je přesné, řekl si v duchu král.
Muži netrpělivě přešlapovali na svých místech. Jednak proto, aby se alespoň trochu zahřáli, ale také proto, že už jim tak trochu docházela trpělivost. Neměli chuť strávit tady zbytek dne čekáním na nepřátelskou armádu těch zrůd, co si říkají lifenové.
Ozvalo se křupání sněhu pod mnoha stovkami bot. V rytmických in-tervalech pochodovaly šiky lifenů směrem k lidské armádě. Bylo jich víc, než kdokoliv očekával. Zaplnili celý obzor na šířku, jako by jejich vojsko nemělo konce. Přestože je lidé považovali za zrůdy, byly to nádherné, inteligentní a ušlechtilé bytosti, ale to nikdo nepovažoval za důležité. Teď s nimi musí bojovat, jinak je čeká smrt. Náhle se zastavili několik set metrů od nich s nevypočitatelným výrazem ve tvářích.
Král se dočkal. Spočítal, jakou mají přesilu, všechny výhody a nevýhody, možnosti a nemožnosti a vůbec se mu hlavou honila spousta věcí. Nakonec zavelel k útoku.
Armády se s obrovským řinčením střetly. Mrchožrouti se slétali. Právě se jim připravovala skvělá hostina o několika chodech.

 ***

Přestalo sněžit. Celou pláň zaplnila mrtvá těla z obou nepřátelských vojsk. Král se s námahou zvedl a šel hledat svého jediného syna, jenž se mu ztratil uprostřed bitevní vřavy. Jeho pohled však upoutal shluk vojáků stojících v kruhu kolem něčeho nebo někoho. Vydal se tam a doufal, že to, co si myslí, nebude pravda. Vojáci se rozestoupili, aby spatřil to, co nikdy nechtěl vidět. Poklekl na kolena a objal mrtvé tělo.
Tam, na pláních pokrytých sněhem v kruhu vojáků, ležel jeho jediný syn, mrtvý. Král se vrátil do svého stanu. Jako král vyhrál, ale jako otec prohrál. Nevěděl, jak to vysvětlí své ženě, královně.
Ve stanu už chvíli netrpělivě přešlapoval posel. Chvíli taktně přešlapoval na místě, až se král uklidní, a pak mu oznámil novinu, kterou by nikdy nečekal zrovna teď. Narodil se mu další syn.