Budiž světlo

byli jsme stromy

v větvích hnízda

a vítr do uší nám hvízdal

ze sazí

z mourů

černočerně

se chvělo chřípí ztuhlé země

jen větve obracely hvězdy

byli jsme ptáci

v linkách letu

(a stíny na zdi)

když pánbů zvolal první větu

že : Budiž světlo! nebem hleslo

a bylo

lilo

a my lodě

já tvoje veslo

ty mé plachty

až k povodním se nesly jachty

se vzdechy v zádech

v stopách ticha

a tys mě učil

znova dýchat

hledat se v prázdnech

ztrácet v čase

i v lodních uzlech

a v cizích vlasech

až za obzorem

v horizontu

cosi se chytlo

něco vzplálo

až požár spálil

vypůjčená křídla

a tentýž vítr spáleništím přidal

(kořenům v klíně)

popel známých lodí

a do tmy šeptal stále

své známé pastorále

kdo nevzlétl

ten                ani nepochodí