Kdysi...

Prší. Hustý déšť smáčí špinavý chodník a tvoří obrovské kaluže, ze kterých při každém dopadu její boty vyšplíchne proud břečky. Rifle už dávno nejsou tak modré, jako kdysi, když jí je kupoval. Nenáviděl nákupy, ale kvůli ní se jednou za čas obětoval a prolezl s ní pár obchodů. Pak se zašli někam najíst, projít se do parku a nakonec pěkně ruku v ruce kráčeli domů. Kdysi... Utíká nočním městem a hlavou jí víří myšlenky na něj. Bylo to tak krásné! Seznámili se v parku, narazila do něj na bruslích. I když se zprvu tvářil naštvaně, pár slov a pozvání na kafe to zlepšily. A nezůstalo jenom u kafe. Párkrát si spolu vyrazili, dali se dohromady a po čase se přestěhovala k němu. Měl útulný, udržovaný byt a v něm obrovskou postel, která se záhy stala jejím útočištěm. Milovala ty chvíle, kdy se spolu koukali na filmy, povídali si o všem možném, nebo prostě jen tak leželi vedle sebe a relaxovali. Nejvíc se však těsívala na okamžik, kdy se v noci vrátil z práce, šupl k ní pod peřinu a hladil ji po celém těle. Dokázal ji dostat do takové extáze jako nikdo před ním. Jeho jemné prsty obratně sondovaly po těle a s přesností neurochirurga nacházely jednu erotogenní zónu za druhou, ona se chvěla vzrušením a nezmohla se na jediný pohyb. Kdysi...
Časem však jeho cit vyhasínal. Už si nepovídali jako dřív, spíš jen řešili to nejnutnější. Filmy už taky sledovala sama. A jeho příchody z práce? Posunuly se do ranních hodin, zabrblal něco jako dobrou a ona si připadala, jako by spala s chladnou, chrápající flaškou rumu. Tu občas našla někde po bytě, když ji nestačil dopít venku. Chodil se domů jen vyspat, ona jako by pro něj byla vzduch. Kdysi...
Jednoho dne přišel z práce dřív a opilejší než obvykle. Vyhodili ho. Křičel na ni. Prý za to může ona. Vzduchem zasvištěla facka. Zkameněla a chytila se za tvář. Její velké oči, které dřív tolik miloval, teď na něj vyděšeně hleděly. Už nebyly tak krásné jako dřív, zdobily je hluboké vrásky, přestože byla ještě mladá. I barva se jaksi vytratila, z modrých jezírek zbyly šedé tůně, tak hluboké a nešťastné, jako její láska. Láska, která pomalu ale jistě mizela. Něco zamumlal, odkráčel do kuchyně a třískl za sebou dveřma. Zaslechla cinkot lahvé v lednici a pak televizi. Pořád ještě stála a koukala před sebe. Nemohla uvěřit, že ji opravdu uhodil. Ale co, vyhodili ho, je naštvaný, holt jsem byla první na ráně, honilo se jí hlavou. šla si lehnout a dlouho do noci nad tím přemýšlela. Druhý den však byl zase v pořádku, dokonce ji i políbil, což už dlouho neudělal. Zase se cítila šťastná. Kdysi...
Jenže nic se do starých kolejí nevrátilo. Práci znovu nehledal, pil doma a čím dál víc. Celé dny vysedával u televize a klopil do sebe jednu dvanáctku za druhou, občas to prokládal něčím tvrdým. Ona kolem něj chodila po špičkách, nosila mu jídlo, časem i chlast. Když se náhodou netrefila do chuti, sneslo se na ni mračno nadávek a výčitek, sem tam i nějaká ta facka. Trpěla mu to. Ještě pořád ho milovala. Kdysi...
Pak však udělala osudovou chybu. Zapomněla koupit pivo. On se probudil, zapálil si cigáro, usadil se v kuchyni a pročítal včerejší noviny. Čekal, až mu na stole přistane první náboj. Ona stála u linky. Bylo jí jasné, že to nenechá jen tak. Promítala si možné scénáře a neodvažovala se ani pohnout, snad ani nedýchala.
"Kde mám pívo?"
Mlčela.
"Tak ksakru, doneseš mi to pivo nebo co?"
Pořád nic. Zvedl se. Pohlédl na ni. Jeho oči žhnuly zlostí a křečovitě svíral pěsti.
"Tys nekoupila pivo?" zeptal se potichu, zdánlivě klidně. Ona se rozklepala a nervózně hladila hranu linky.
"Promiň miláčku, zapomněla jsem. Už se to nestane. Slibuju. Skočím ti do sámošky. Jenom..."
Už ji nenechal nic říct. Selhala. Přiskočil k ní a zasadil tvrdou ránu pěstí. Prstýnkem, který mu kdysi koupila, jí natrhl obočí. Sykla bolestí a snažila se ho odstrčit. Byl však silnější. Padaly další a další rány a kopance, řádil jako smyslů zbavený. Na bílých kachličkách krev kapající z obočí malovala abstraktní obrazce. Nepřestával. Pomalu klesala k zemi. Kopal do ní. A ona trpěla a vzpomínala, jaké to bylo kdysi... Pak jí ale došla trpělivost. Z posledních sil se mu vysmekla, postavila se, popadla boty a bundu a vyběhla ven. Byla konečně volná.
Utíkala ulicí, co jí síly stačily. Neodvážila se ohlídnout. Co kdyby běžel za ní? Už ho nikdy nechtěla vidět. Rány sice bolely, ale nevnímala to. Panika a stres působily jako nejlepší lék na bolest. Tedy na tu fyzickou. Uvnitř ji to bolelo mnohem víc. Proč to jen udělal? Proč jsem si to neuvědomila dřív? Jak jsem mohla být tak slepá? Jak jsem ho jen mohla milovat? Stále ji zraňovaly vzpomínky na to, jaké to bylo na začátku. Tehdy snila o tom, jak spolu prožijí krásný život a rozdělí je jen smrt. Kdysi...
Zastavila se až v parku. Byl to ten samý, kde se poznali. Sedla si na lavičku a otřela si obličej. Krev jí kapala do klína, mísila se se slzami, které štípaly v otevřených rankách. Obloha jakoby plakala s ní. Z temného bezhvězdného nebe se snášely provazce deště. Byla jí zima. Rány a kopance se začaly ozývat. Bolelo ji celé tělo, hlavně hlava. Schoulila se na lavičku do klubíčka a pomalu usínala. Hlavou jí běžely všechny ty krásné zážitky. Přemýšlela, kde udělala chybu, že už to nebylo jako kdysi...
Druhý den ráno ji našli policisté na obchůzce. Zavolali sanitku, ale už jí nebylo pomoci. Zemřela na vnitřní krvácení. Neměla u sebe žádné doklady, oblečení bylo špinavé, a vzhledem k tomu, že po ní nebylo vyhlášeno pátrání, označili ji za bezdomovce a po krátkém vyšetřování případ odložili. Její tělo bez pohřbu spálili a rozprášili.
On po ní nepátral. Myslel si, že se vrátila k rodičům. Ti žili v domění, že jsou stále spolu a mají se dobře. Když se dlouho neozývala, mysleli si, že na ně zanevřela. Říkali o ní, že už nemají dceru. Přitom její poslední slova byla Maminko, tatínku! Kdyby jen věděli, jak to bylo kdysi...

---