Kapky deště

Toho dne byl Petr zamlklý jako obvykle. Ostatně sychravý podzim má už onu nepěknou vlastnost, že přímo vybízí k jakékoliv formě sklíčenosti či melancholické zahleděnosti. Zrovna začalo poprchávat a netrpěliví lidé chvátali se svými robustnými deštníky vstříc do jednotlivých míst pracovního či nákupního odbytiště. Petr odjakživa nenáviděl právě tu neochvějnou samozřejmost, s níž spěchali za svým prostými a omšelými cíly. Snad i proto se tak rád toulal. Najít cíl v cestě samotné, toť bylo jeho krédo. Vážit si každičkého kroku, každého pohybu nohy,jejího zdvihnutí, nesení a kladení na zem. Obvzláště mu činilo náramné potěšení si takto vychutnávat chůzi vprostřed nervózního a nadmíru spěchajícího davu. Nejednou tak do něj někdo vrazil nadávaje na jeho motání se pod nohy řádně pracujícímu občanovi. Jistě se ptáte jakou řádnou činností se tedy náš Petr zabýval. Odpověd jest lakonická: Žádnou. Neboť veškeré řádné činnosti, pilným studiem počínaje, pracovním nasazením a rodinnými starostmi konče mu byli neskonale cizí. Negoval všechnu snahu svých blízkých, kteří se jej snažili vlídnými slůvky přimět k té takříkajíc minimální odpovědnosti za svůj vlastní život. Kdo ví, zda se dříve zřekl on jejich péče, nebo oni své trpělivosti. Byl pohříchu hrd na výstřední svobodu, které si vydobil. Tak tedy onoho teskného rána si Petr překvapivě na svou zahálčivou povahu brzky přivstal a vydal s náhle znovuobjevenou touhou po učebních požitcích navštívit ten zatím poslední středoškolský ústav, jenž byl s to se uvolit a vpustit jej do svých řad. Venku se, jak jsme již zmínili, rozpršelo. Kapky rytmicky vyťukávaly své vzkazy morseovou abecedou do městské dlažby, tramvaje ladně sklouzávaly jako baletky po nablyštěných kolejích. A Petr se poprvé za dlouhou předlouhou dobu podíval na kapesní hodinky s úmyslem zjistit pokročilost svého časového zpoždění. Trochu se až za tu opatrnost styděl. Což není stálé pozorování hodinových rafiček, předstupeň k trvalému zotročení našeho bytí? Často si dokázal vymyslet i ty nejbizardnější teorie k potvrzení svého stanoviska. Kupříkladu ti z nás, kdož nosívají na svém levém zápěstí hodinek, jsou více náchylní k postižení očním tikem, ježto příčina tohoto neduhu tkví v podvědomé snaze očima napodobovat pohyb sekundové rafičky. Tímto se z obličeje postiženého stává jakýsi obrovský hodinový ciferník, jenž nám svým tikem smutně odpočítává vteřiny života. Se sklopenou hlavou přecházel rušnou křižavatku maje namířeno na nejbližší zastávku městské hromadné dopravy. Poryv větru mu cuchal lesklé kadeře, a škodolibě tak kazil jeho úpěnlivou snahu o co nejlepší vzhled. Tramvaj číslo pět koketně zacinkala, otevřela dveře a vpustila do svých útrob houf čekajících postav. Zrychlil tempo, téměř se dal do klusu. Kruci přeci si ji nenechám ujet! Když v tu chvíli jej kdosi zachytil za levé rámě. "Ahoj Petře" Ta slova jím projela jako když blesk náhle rozpoltí chmurnou oblohu. Rychle se otočil a dotkl se jí pohledem. Její tvář v něm ionizovala, všechny přítomné částice citu. "Ahoj, dlouho jsem tě neviděl" V duchu se okamžitě káral za tu nic neříkající větu. Fráze, proč se celý můj život musí sestávat jen z prázdných slov? Možná jsme odsouzeni je navždy koulet před sebou, podobni bájnému Sisyfovi. "To víš, už tu nebydlím..." Omluvně se usmála. "Přestěhovali jsme se." Pocítil obrovkou touhu jí povědět tolik věcí, nejistě ze sebe vysoukal. "Máš chvíli čas? Mohli bychom někam zajít." Hlavou se mu honili až bláznivě snivé myšlenky. "Promiň ale spěchám na vlak." Lechce poskočila a skoro omluvně ukázala před sebe na nádražní budovu. "Ráda jsem tě viděla. Někdy se ozvu." Vychrlila na něj ještě pár omluvnejch výrazů, ale to už pro tento příběh není důležité. Důležité je, že stejně tak rychle, jak se dokázala před Petrem vynořit tak se mu i vytratila z očí. Zůstal zmatený stát a přemítal nad tím, z jakého důvodu se ta věta někdy se ozvu, vždycky v průběhu času osudově přemění na, nikdy se už neozvala. Vrtěl hlavou a nemohl pochopit. Déšť zesílil, dříve osamělé kapky se počaly spojovat do spletitých provazců a liján. Kéž by tak mohl po některé z nich vyšplhat, pryč z té kalné kaluže, ve které se smáčely jeho boty. Kdyby v ní alespoň zahlédl svůj obraz. Obraz člověka, jenž je pro vlastní samolibost, odsouzen k osamělé chůzi po tomto světě.