Když víc už nelze dát

Když už více nelze dát

 

Nechtěl, aby je spolu vídali,

snad něčeho se bál.

Její oči viděly a proto ústa se neptaly.

Měla ráda, když se smál.

 

Někde uvnitř i když to nepřizná,

hromádku citů skrytou měl.

Však rozum vždy nad nimi moc svou má,

a ten se vrátil - snad osud chtěl.

 

To bláznivé a jemné červnové okouzlení,

věděla, že nemůže mít napořád.

Blíženci se často a bez vyzvání mění,

tak chtěla dokud mohla si ho vychutnat.

 

Kdo skrývanou lásku vinit by snad chtěl?

Zoufalého srdce volání?

Však dříve než čekala to, její čas u něj vypršel.

A nebylo to zdání.

 

Dala mu jeho svobodu, kterou si v tu chvíli tolik přál;

ač den oblékl si šedý šat.

Jistá si však byla, že alespoň chvíli ji opravdu zbožňoval.

Proto víc než žádal nemohla mu dát.

 

 

---