Věci

Probral jsem se v pokoji na gauči a najednou mi bylo všechno jasný. Hleděl jsem do dalšího mrazivýho odpoledne a měl zas ten pocit, že vím, jak se to se světem je. Šlo především o věci. Svět věcí, který do této chvíle ovládal velkou část mé mysli se náhle upozadil. Připadalo mi pošetilé, že jsem promarnil tolik času přemýšlením nad tím, jak věci získat nebo jak vydělat peníze, které bych později za určitý předmět směnil. Tak se to ve světě totiž obyčejně dělo. Lidé stáli v místnostech s věcmi a další lidé do místností přicházeli a výměnou za kovové mince nebo papírky si věci odnášeli. Často jsem procházel městem a díval se na věci, které bych mohl mít. Někdy mi přišlo, že čím víc věcí lidé mají, tím víc jejich mysl věcem patří. A přitom šlo jen o věci. V lidech se začali lidé ztrácet. Město pulzovalo světem předmětů. Lidé stáli před obrovskými skly a prohlíželi si předměty, které osvětlovala světla. Předměty měly obrovskou moc. Dokázaly zaměstnat mysl lidí natolik, že zapomínali i na sebe. A když si někdy náhodou vzpomněli, že vedle světa věcí jsou tu ještě oni, bylo jim smutno. Zjišťovali, že když odsunou svět předmětů, nic nezůstane. A to v nich probouzelo úzkost. Už ani nedokázali sedět sami v tiché místnosti. Nesnášeli ticho. Nesnášeli samotu. Lidé už nebyli lidmi. Svět předmětů je pohltil. A došlo dokonce k tomu, že hodnota člověka se dala vyměřit penězi. Ve stejné chvíli se lidství stalo prodejné. Člověk se stal předmětem. Rozvíjel jsem své úvahy a najednou pocítil potřebu si je ověřit. Vstal jsem z gauče a odešel do města. Zastavil jsem uprostřed náměstí a rozhédl se. Napravo muž udeřil zvíře do hlavy dřevěnou palicí. Pak je zvážil, strčil do igelitky a podal ženě. Žena před něj položila peníze a s cukajícím předmětem v tašce odešla. Kousek od mých nohou zastavilo auto. Dva muži vylezli na kapotu a začali dolů shazovat čerstvě podťaté stromy. Jejich krev zavoněla. Ze všech stran mě míjeli lidé obtěžkáni předměty. Byly Vánoce. Slavilo ze zrození Krista. Člověka, kterého někteří nazývali Bohem. Člověka, který se prý pro lidi obětoval. Tolik je miloval, že si nechal hřbet do masa zmrskat, dlaně hřeby probodnout. Na počest jeho oběti lidé slavili den, kdy se narodil. Když však svět předmětů ovládl mysl lidí, lidé na Krista zapomněli. Oslava dne jeho zrození už nebyla tichým setkáním blízkých, vyjádřením úcty k jeho oběti. Den jeho zrození se proměnil v den Předmětů. Lidé nedrželi půst jako dřív. Naopak. Propadali obžérství, omamovali svou mysl alkoholem. Vánoce nebyly svátkem Člověka, ale oslavou Věcí! Asi si říkáte, proč o tom mluvím. Nevíte totiž, co se stalo potom. Šel jsem k bankomatu, vybral čtyři litry a pustil se do toho. Prošel jsem dveřmi u těch nejvyleštěnějších skel a koupil matce parfém. Ve vedlejší místnosti jsem směnil peníze za desetiletou skotskou pro otce. Bratrovi jsem pořídil ultralehkou florbalku a ségře mikinu s nápisem perfect life. Pak jsem zašel k Mekovi na hambáče a u stánku vedle největšího podťatého stromu jsem koupil punč. Spokojeně jsem popíjel a pozoroval chlapa s kapry. Řezal je hlava nehlava. Krev mu stříkala na igelitovou zástěru a on znovu a znovu zvedal paži s palicí, aby zabíjel. Než jsem dopil, usmrtil jich nejméně tucet. Potom jsem šel do obchoďáku, protože jsem si vzpomněl, že by bylo dobrý věci zabalit. Aby jako nikdo nevěděl, co dostane. Bylo jasný, že s florbalkou budou problémy.

---