Děvka?

„Nemáš cigáro?“ Zeptala se mě nenuceně. Věděla, že nesnáším, když kouří, ale já neuměl odolat jejímu nevinnýmu a zoufalýmu výrazu. Byla jiná než ostatní se kterejma jsem kdy něco měl. Rebelka, která v sobě měla něco navíc – něco co mě dokonale fascinovalo. Teď mi seděla na posteli, ruku s cigárem (měla hrozně pěkně upravený nehty) opřenou o nohu a dívala se na mě pohledem, kterej mě věčně dostával do kolen.

A když tam tak seděla v krátký sukni, která nezakrejvala ani kousek z jejích dlouhejch nohou a mojí vytahaný mikině, na chvilku mě napadlo, že vypadá jako feťačka. Nebo děvka… ta myšlenka mě docela vyděsila – kor když jsem si uvědomil, že o ní vlastně vůbec nic nevim. Znal jsem ji krátce, seznámili jsme se na jedný akci u kámoše. Přišla tam s nějakym týpkem – prej hroznej kretén a ona je děsně ráda, že zná mě. No jo, klasický kecy – hlavně, že může spát v mý posteli a plenit mojí ledničku. Beztak v ní mám permanentně jenom pár piv a k jídlu skoro nic.

Vstala a zapla rádio. Začala se přehrabovat v hromadě cédéček, který ležely volně poházený po stole a nakonec s vítězoslavnym úsměvem vytáhla nějakou Nirvanu. Klasika. Pohled mi přistál na plakátu Kurta na dveřích pokoje.

Skočila na postel a zabořila hlavu do polštáře s pohledem upřenym ke stropu. „Don´t expect me to cry, don´t expect me to lie…“ Za celou tu dobu mezi náma nepadlo ani slovo „Don´t expect me to die for thee“  byla to jediná holka která uměla mlčet. Prohlásil jsem že  mám hlad a aniž bych počkal na reakci, šel jsem něco najít.

Když jsem se vrátil, ještě pořád zírala do stropu. Sed jsem si k ní a nabíd jí chleba „What else should I be…“  Bez odezvy. „Miluješ mě?“ Zeptala se mě naprosto neočekávaně a s takovou samozřejmostí, že jsem se musel začít smát. „C… cože?“ zavrtěla hlavou. Pokrčil jsem rameny a dál se věnoval svýmu chlebu. „Ty snad jo?“ Neodpověděla.

Nechtěl jsem podobný citový otázky řešit, i kyž to byla hrozně fajn holka, navíc v posteli projevovala neuvěřitelném talent – což byla jedna z věcí, kterou mě svým způsobem děsila. Ale nikdy jsem se jí na minulost neptal a ona sama o ní nemluvila.

Neměl jsem rád tyhlety sentimentální náladičky, tak jsem se sebral a šel si do ledničky pro pivo. V kuchyni jsem slyšel klapnout dveře. „My girl, my girl, where will you go“ Vystrčil jsem hlavu do pokoje a zjistil, že moje postel zeje prázdnotou. „Do prdele!“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že fakt odešla, aniž by cokoliv řekla, nebo nechala jedinej vzkaz. Ještě párkrát jsem si jak totální magor prošel celej byt – asi abych se ujistil, že se někde neschovává a pak jsem zalehl do postele. Polštář byl cejtit kouřem a jejíma vlasama. Chtělo se mi něco rozmlátit i když jsem se pořád dokola přesvědčoval o tom, že je to jen další holka na pár nocí. Nirvana dávno dohrála a pivo zteplalo. Zapálil jsem si a čekal, až se ozve zvuk kroků na chodbě a otočení klíčů v zámku. Měl jsem divný tušení, že kdybych vstal a šel se podívat do schránky, její klíče najdu tam. Ale odvahu jsem na to neměl. Kouř se plazil po stropě a popel mi padal na deku, ale mně to bylo všechno ukradený. Chtěl jsem ji… Ta holka mě něčím naprosto dostávala.

…

Byla tak nádherná. Když se procházela zmoklýma ulicema našeho města jen v krátký sukni, která dráždivě dávala na odiv všem okolo krásu jejích dlouhých nohou a vytahaný mikině, vypadala jako bohyně. Okamžitě se mi vybavila všechna zobrazení antických bohyň a nadpozemskou krásou. Její chůze byla nádherně lehká. Pozoroval jsem ji z druhýho chodníku a v duchu jí přemlouval ať mi věnuje aspoň jediný kratičký pohled. Věnovala. O točila ke mně hlavu a mně po zádech přeběhl mráz. Její oči předčily všechna má očekávání… Brečela. Sebral jsem veškerou svojí odvahu a přešel za ní. Dali jsme se do řeči a já poznal, že má nejen krásu bohyně, ale i její moudrost. Okouzlila mě natolik, že jsem jí vzal k sobě a strávil s ní několik nádhernejch dní.

„Pojď se mnou, něco ti ukážu. Ale musíš rychle!“ byla jako nedočkavý dítě, hrozně roztomilá. Hodil jsem na sebe bundu, v rychlosti obul boty a vyběhl za ní ven. Šla rychle a po chvíli ulice města vystřídala pole. „Víš, já už přišla na to, kam večer odchází Slunce – spát do polí.“ Sluneční záře rozlévající se ve zlatavých kláscích obilí bylo opravdu něco, kvůli čemu se vyplatilo pospíchat. Docela jsem se zastyděl, že jsem se takovou dobu o tuhle krásu připravoval. Můj svět byly knížky a historie, ne příroda. Ale tohle mě okouzlilo. Dívala se na to všechno zasněnýma očima, a já v tu chvíli chtěl hrozně vědět na co myslí. Vzala mě mlčky za ruku a pomalým krokem se vydala zpátky do města.

S očividným zklamáním si prohlížela šedivý budovy s rozpraskanou omítkou a davy lidí lhostejně proudící po špinavých chodnících. „Na co myslíš?“ Zeptal jsem se opatrně. „Na to, co všichni hledaj, za čim se ženou… víš, všichni něco hledáme- jak každý jiným způsobem…“ její oči najednou vypadaly bezedné. „jen nějak nevím, co se stane, až člověk najde to, po čem prahne.“ „A co hledáš ty?“ Mlčela. Pohled měla upřený na špičky svých bot a nejistě přešlapovala.

Zavrtěl jsem hlavou a vydal se směrem k domovu. Před vchodem mě zastavila a chvíli se mi jen mlčky dívala do očí. „Miluješ mě?“ zeptala se klidně s odzbrojující samozřejmostí. Byl jsem romantik a ona neuvěřitelná holka, ale nad láskou jsem nikdy nepřemýšlel. City byly v tomhle „vztahu“ to poslední, na co jsem myslel. Usmál jsem se na ní a niž bych odpověděl, vyběhl jsem schody ke dveřím bytu. Měl jsem v plánu to s ní vyřešit později, jestli vůbec. „Hele, myslíš, že…“ Najednou jsem si uvědomil, že chodba za mnou je prázdná. Vyšel jsem na ulici a nervózně se rozhlížel kolem. Občas někdo prošel okolo, ale po ní nebylo ani památky. Zavolal jsem její jméno a pár lidí se udiveně otočilo. Prošel jsem všechny okolní uličky, ale ona jako by se propadla do země.

Odešel jsem domů a uvařil si čaj. Voda bublala v konvici a já mezitím z okna pozoroval život tam venku. Připadal jsem si najednou hrozně sám… nalil jsem vodu do hrnečku a dál se užíral svojí samotou. Naivně jsem čekal na její návrat a modlil se k Bohu, ve kterého jsem stejně nevěřil, aby můj pocit, že jsem ji viděl naposledy byl mylný. Ale pořád jsem zůstával sám s prázdným bytem a lidmi za okny. Všichni něco hledáme… jen každý z nás jiným způsobem. Co asi hledá...