Kronika Tří - Dëmon 4.část

Další den  ve městě Aberon  na jihu Království. na východu se konečně objevuje několik vojáků – první předvoj Nabuchodonozovy armády, která bude pravděpodobně útočit na Aberon jako první město. v oparu mlh na jihu, se z Aberonských rybích lovišť vrací rybářské lodě. jedna chybí.  z přístavu vyplouvají dvě válečně lodě na Západ do Sumi.

 

       Heren se probudil s prvními paprsky slunce. Do snídaně sice chybělo hodně času, ale stejně vstal, opláchl si obličej v kamenné míse u okna, kterou tam dala Katrin, oblékl se, prohlédl si odřeniny z minulého dne, uznal, že obvazy už nebude potřebovat, opatrně vyklouzl na chodbu a sešel dolů do Velké síně. Chtěl před snídaní vypadnout z paláce do městečka a podívat se na připlouvající lodě.

       Celý palác byl prázdný. Když procházel kolem pokoje, kde bydlel Jinx, dveře se pomalu otevřely a Jinx vykoukl ven. Když uviděl Herena, usmál se na něj a zašeptal, ať na něj chvilku počká, že se jen oblékne a půjde s ním.

Heren čekal přede dveřmi a čekal. Bylo to takhle vždycky. On a Verx vždy vyšli z hradu a začali se k nim připojovat další jejich kamarádi, dokud jich nebylo sedm. Víc se jich nikdy nepřipojilo. Pak někam vyrazili. Buďto seděli na molu a povídali si s Smaelem, synem rybáře Ijky, který jim vždy vyprávěl nějaké dobrodružství, nebo lozili po hradbách, nebo se potloukali po tržišti, někdy si šli zaplavat do moře….

       Konečně se Jinx objevil. Pomalu se vyplížili z obytného křídla. Cestou se k nim připojil Dänny a Riën, kteří s nimi včera bojovali. Pak se ještě připojil Tarr, syn kuchaře.

       Strážný u brány je pustil, už je všechny znal a věděl, že se rádi před snídaní jdou podívat do přístavu. Do snídaně stejně chyběly aspoň tři hodiny.

       Chlapci proběhli kolem domů bohatých měšťáků a zapadli do shluku budov, kde sídlila místní smetánka, jako starosta, rada města a ostatní pohlavárové. Nakonec se dostali do obchodní čtvrti a k domkům normálních lidí. Tam se k nim přidali Werss a Inss, dva bratři – dvojčata, která od sebe nedokázal nikdo rozeznat, pravděpodobně ani rodiče.

Blíž k přístavu se už objevila zadní stěna hospody a domky rybářů. Pak se cesta rozšířila a ostře zatáčela doleva a doprava podél kamenného nábřeží, ze kterého prudce vybíhaly mola. Až úplně vzadu, u západní hradby byly dvě největší mola pro válečné lodě, pak bylo pět malých pro kupce a obchodníky a nakonec šest delších pro rybáře. Kluci vyběhli na to nejvýchodnější, které se nikdy nepoužívalo. Posadili se na prkna a máchali si nohy ve vodě, která byla v přístavu příjemné teplá.

       Aberonský záliv vypadal jako fjord, byl ale mnohem širší. Z pevniny vybíhala do moře dvě hornatá ramena – Východní a Západní mys. Tam kde se oba mysy stýkali, byl město Aberon.

       Kluci přišli právě včas. Poslední rybářská loď se objevila v přístavu. Kluci je horečně počítali. Jedna chyběla.

Seděli tam a dohadovali se, co se asi mohli stát. Za chvilku se mezi nimi objevil Smael. Okamžitě se na něj snesla sprška otázek. Smael se posadil mezi nimi, prudce oddechoval a ve tváři mu hrálo vzrušení.

       „Chybí loď rybáře Salusy, toho podivína, který neustále dlabal na nebezpečí Průlivu mlh u našeho loviště. Včera jsem nalovili slušné množství ryb, když se začalo stmívat. Nemělo to cenu jako vždycky se vracet se do Průlivu v noci, protože na skaliska a útesy musíte mít dost světla. Zakotvili jsme na svém oblíbeném místě. Salusa byl kus od nás, protože nejblíž průlivu vždy loví Irkas a jeho Marianne byla mezi naší Ijkou a Salusovou Demmie. Irkas nám říkal, ať svážeme lodě dohromady, že se tak ubráníme nebezpečnému větru, který se začal hned po setmění zvedat. Připluli jsme k němu a svázali jsme je dohromady. Připojilo se k nám pět dalších lodí a společně jsem zakotvili na nejklidnějším místě, které je bohužel na Irkasově lovišti. Salusa odmítl svázat se, prý by si zničil novou obšívku, že prý vydrží.

       Vítr se ale přes noc zvětšil a Demmie nám zmizela z dohledu. Jen světélko lampy bylo vidět. Křičeli jsme na Salusu, aby se k nám připojil, ale ten odpovídal jen tím, že vydrží. Naše lodě měly co dělat, aby se udržely na kotvách a Salusu to muselo odvát dost daleko, možná hluboko do Smrtících mlh na západ od Průlivu.

       Ráno jsme ho nikde neviděli. Pak, při cestě zpátky jsme našli kus prkna a síť z Demmie. Salusa musel křižovat proti větru a v manévrech najet na útesy na jihu Průlivu. Chtěli jsme ho hledat, ale nakonec jsme od toho museli upustit, protože je moc velký vítr a vlny. Museli bychom tam poslat válečnou loď se větším ponorem a širší palubou,a by se udržela ve větru a neodneslo by ji to,“ dokončil Smael.

       Po celou dobu vyprávění na něj kluci valili oči, jak se to mohlo stát. aspoň měli co rozebírat po celý zbytek dne, když už nic.

       Z hovoru je vyrušily až zvony, které ohlašovaly, že do snídaně zbývá půl hodiny. Kluci polekaně vyskočili a rozešli se domů. Heren, Jinx, Dänny, Riën a Tarr to měli nejdál, proto poslední kousek cesty utíkali.

       Stejný strážný u brány se na ně usmál a popoháněl je dovnitř, že snídaně bude co nevidět a jídlo je to jediné co má vliv na to, že budou chvilku klidu, smál se jim. Kluci mu zamávali od studny. Tarr se rozběhl do kuchyně, ze které se už linula vůně čerstvého pečiva a ostatní se běželi umýt do svých pokojů.

       Katrin se Herenovi smála, že pro samý spěch nemá ani kde se umýt.

       „Po snídani chce s tebou mluvit otec, prý potřebuje vyřídit nějaké pochůzky, které nestihne,“ řekla mu, když podávala ručník.

       „No jo, Minäs tady už není, tak budu dostávat příkazy rovnou od otce,“ pokrčil rameny Heren. Katrin na to nic neřekla, vzala si mokrý ručník a odešla do prádelny na druhé straně obytného křídla. Heren ještě chvilku seděl na posteli, rozhlížel se kolem. Trochu přemýšlel, co by si on vzal, kdyby chtěl utéct.

       Moc toho neměl. Trocha oblečení, několik drobností, malá dýka, několik knih a lovecké boty, které nosil, když jeli někam na lov, což se stávalo jen velmi zřídka.

       Nakonec se zvedl a šel najít Falas. Ve svém pokojíku u otcovy ložnice nebyla, proto šel ven a prošel všechna tři nádvoří. Tam také nebyla. Pak zaskočil do kuchyně a zeptal se Tarra, jestli tam není. V síni taky ne. Ptal se i strážného u brány, jestli náhodou nešla s Katrin ven, ale to taky ne. Strážný ji prý celý den neviděl.

       Poslední možnost byla prádelna a otcova ložnice. Do věže by Falas otec nepustil, tam nemohl nikdo kromě poslů a rytířů.

       U otcovy ložnice se zarazil a chvilku poslouchal. Podle všeho tam nikdo nebyl. Proto zašel do prádelny. Byla to veliká kamenná místnost s kamennými žlaby, plná pěny z hrubého mýdla, které dováželi ze Sumi a vonělo to tu i vonnou solí a bylinkami, podle toho, v jaké vodě to která služka prala.. Katrin stála u prostředního žlabu a prala nějaké prádlo. Falas seděla vedle ní a prádlo skládala. Musela stát na stoličce, aby mohla dosáhnout do koše, kam se prádlo většinou skládalo.

Heren k nim došel a protože do snídaně bylo ještě docela dost času, protože Galador ji odložil, aby si mohl vyslechnout posly, začal pomáhat Katrin s praním. Jako malého ho sem Katrin často brala a on jí pomáhal skládat prádlo. Teď s ní někdy chodil i teď a prádlo pral. Katrin měla potom dost času na složitější oblečení, zatímco on si pral svoje.

       Když pomohl, měli praní za chvilku za sebou. Heren potom odnesl koš se svým prádlem do svojí ložnice, pak Falas do její a Katrin nesla oblečení otci.

       Vrátili se do Velké síně, kde už to vřelo jako v úle, protože se čekalo na Galadora, který právě dostal poselství d dvou poslů. Jeden byl špeh z Dumontu, ale to nikdo nevěděl, a druhý byl zvěd z Planin.

       Konečně se po půlhodině otevřel boční vchod do síně a objevil se Galador. Jakmile usedl, usedli i ostatní a nastartovaní sloužící začali roznášet pečivo, máslo, trochu sladké marmelády, sýr, ovoce, mléko a vodu. K velkému stolu nesli medovinu a víno.

       Heren se nasnídal a pak čekal, až si ho otec zavolá. Ten se k tomu ale neměl, i když dojedl jako první. Pak se Galador zvedl ze židle. Všichni přestali jíst a překvapeně k němu otočili hlavu. Věděli, že se něco důležitého chystá říct.

       „Dnes ráno jsem dostal informaci od posla, kterého jsem vyslal na Aberon-Faënské planiny. Zpráva od správce Kurd-Minn byla pravdivá – Nabuchodonozon začíná shromažďovat vojsko. Zatím se tam neobjevil ani jeden Faënský voják, ale několik žoldáků a Haraků rozbilo tábor v ohybu Hřebenů. Neví se odkud přišli, ale je jisté, že z Res-Lig-Faën ne. Dostal jsem taky rozkaz zaktivizovat armádu. Musíme předem znovu vyzbrojit vojsko. Ze Sumi dorazí dvě válečné lodi plné posil, takže i ty musíme někde ubytovat.

       Důsledkem bude zavedení několika dalších daní, abychom to finančně zvládli. To je vše, co vám zatím můžu říct,“ skončil Galador a posadil se. V síni okamžitě propukl hovor, všichni to začali rozebírat, i děti u stolů se na sebe udiveně dívali. Heren zpozoroval, že na něj otec kyne, tak vstal a došel k němu.

       „Potřebuji od tebe, abys vyřídil několik dalších věcí. Bude to hlavně o kovárně, ale budeš muset jít i do hospody a do pekárny,“ řekl Galador synovi. Heren přikývl, že mu to nevadí.

       „Dobře. Půjdeš do kovárny, ať okamžitě začnou s výrobou kopí, mečů a šípů. Řekni kováři, ať se domluví s hradní kovárnou, že mu pomůže. Pak půjdeš za zbrojaři, že chceme kroužkové a plátové zbroje a taky štíty. Vyber ty, které se ti budou zdát nejlepší. Myslím, že to zvládneš. Ukázky mi pak doneseš. V hospodě je připravíš na příjezd vojáků ze Sumi a řekneš jim mým jménem, že se mají porozhlédnout, kde je ubytují. Nakonec půjdeš do pekárny, ať spustí druhou pec. Říkáme jí také válečná. Pamatuješ si to?“ ptal se Galador syna.

       Heren přikývl. Byl překvapený, protože výsledek bitvy bude záviset i na tom, jaké štíty vybere. Navíc také potěšený, že se mu dostalo takové důvěry. Pak otci opakoval, co má udělat. Otec ho propustil, dal mu nějaké peníze a poslal ho do města.

       Heren se trochu zdržel u kluků, aby jim všechno řekl. Záviděli mu a chtěli jít s ním, ale otcové si je zavolali, že od nich taky budou něco potřebovat.

       Heren se vrátil do pokoje, aby se oblékl ven, protože po hradě lítal jen v krátkých šortkách a košili. Když vycházel ven, potkal Innu.

       „Ahoj, jdeš zase do města?“ ptala se.

       „Jo, chtěla by jsi jít zase se mnou?“ ptal se on.

       „Ale jistě!“ zaradovala se Inna a zmizela ve svém pokoji, aby se mohla obléct. Za chvilku byla zpátky. „Můžeme jít,“ řekla.

       Heren s ní prošel bránou a zamířil ke kovárně.

       „Hola, Herene! Co to bude dneska?“ hlaholil kovář už od dveří.

       Vešli do kovárny a Heren mu vyřídil, co měl.

       „Vypadá to, že se něco semele, ne?“ ptal se ho kovář.

       „Asi jo, na planinách jsou prý nějací žoldáci a Harakové, má se k nim přidat i vojsko Faënu, že prý budou na něco útočit,“ vysvětloval Heren, co všechno slyšel.

       „Nojo, bude to zajímavý,“ pokrčil rameny kovář.

       „Doufejme, že nás nechají na pokoji,“ řekl Heren.

       „Ale vždyť sám víš, že to nechceš. Každej kluk chce být někdy v bitvě!“ smál se kovář. Pak mu zahrozil prstem. „Ale ať tě tam ani nevidím, protože meč ještě pořád není hotovej. Včera jsem na něj sice až do noci pracoval, ale stále ještě chybí dvě kalení a pak jemná práce. Ale neboj, bude hotový, jednou určitě,“ smál se dál kovář.

       Když konečně opustili kovárnu a vydali se za zbrojířema, Inna ho zatáhla na tržiště, kde obdivovali látky, koření a sladkosti. Oba ale neměli peníze, pouze ty, co Heren dostal od otce a tak se jen dívali. Ze srandy si říkali, co by si koupili.

       „Já bych ti koupil támhletu bílou látku,“ řekl Heren a ukázal na látku, která se zdála na první pohled hebká a vláčná.

       „Víš co to je?“ ptala se Inna.

       „Nevím, ale líbí se mi a tak bych to ji koupil,“ pokrčil rameny Heren.

       „To je látka, která se vyrábí v Kurd-Äwi, a je ze dřeva stromu, co roste velmi ojediněle v lese u Kurd-Äwi. Je to ta nejdražší látka, co existuje,“ řekla mu Inna.

       „To mi nevadí,“ odpověděl Heren.

       „To bych ti potom musela koupit celou tuhle tržnici. Ale co, to by stálo za to, ne?“ smála se Inna a šťouchla do Herena. Otočil se za ní, aby jí to oplatil stejnou mincí, ale v půli cesty se zarazil. Dřív by to udělal, ale teď se mu to nezdálo vhodné. Proto rychle zamaskoval pohyb a ukázal na hodiny na kostele, že by měli nejvyšší čas,a by mohli jít za zbrojířema. Inna se tedy podvolila a zamířili až na druhý konec města, k západní hradbě, u které se krčilo asi osm spojených chalup. Tam byl cech zbrojířů.

       Heren dlouho vybíral mezi štíty, které tam měly vystavené. Vzal kulaté železné štíty pro pěchotu, které byly široké, silné a zároveň odlehčené. Pro jízdu vzal také kulaté, ale menší a pro kopiníky vzal široké obdélníkové štíty, podobné jako měli římští legionáři (to do této země nepatří, ale jen pro ilustraci). Na boku měly ty štíty speciální vybrání pro usazení kopí, když budou čekat na útok jízdy.

       Rozer, mistr zbrojař ho po celou dobu pozoroval a dával mu nákresy štítů. Pak se jen tak pro formu zeptal, jaký by chtěl štít Heren.

       Ten se na chvilku zarazil a pak si pečlivě prohlédl vystavené štíty a zbroje. Zastavil se na jednom. Musel to být originální kousek, protože nebyl vyroben v této dílně. Byl spíše obdélníkový, ale měl zaoblené rohy. Celý přední lem byl pobit malými ale ostrými hřeby a potažená zvláštním materiálem, který se podivně leskl. Znak neměl žádný. Když ho vzal do ruky, udivilo ho, jak je lehký.pak si při důkladnější prohlídce všiml, že na jednom boku je ostrý jako břitva a na druhém tupý. Pak také našel úchyty a vylekal se, když se mu samy stáhla kolem ruky a štít se mu pohodlně přizpůsobil. Polekaně se otočil na Rozera, který ho pozoroval.

       „Co se s tím děje?“ ptal se, teď už se zájmem. Když povolil stisk, úchyty se uvolnily a štít se vrátil do původní polohy.

       „Tohle je jediný štít, který dal otci děd. Je to štít, který nosili válečníci v dobách Králů a v dobách pevnosti Aratz. Je to ta nejdokonalejší práce a museli se na ní podílet druidi z Pustin. Nikdy ho neprorazí ani se neohne, přizpůsobí se ti a je velice lehký. Stále si ho tu ale nikdo nevšiml, protože nemá žádný znak. Druidi ho prý dokázali dodatečně vložit, podle toho, komu zrovna patřil. Víc ti toho k tomu říct nemůžu, ale myslím si, že jsi si vybral nejlépe,“ vysvětloval Rozer.

Heren položil štít zpět na jeho místo, otočil se a odešel s Innou ven. Zpět na ulici se prudce nadechl a tvrdohlavě pokračoval dál. Inna šla vedle něj a přemýšlela, proč se tak najednou rozhodl odejít od zbrojařů. Nepřišla na to a měla strašně velkou chuť se ho na to zeptat.

       Pokračovali po dalších obchůzkách, dokud to nevydržela.

       „Hmm..Herene?“

       „Co?“

       „Proč jsi tak rychle odešel od Rozera?“

       Heren pokrčil rameny. „Ani nevím, prostě jsem to tam nemohl vydržet.“

       „Myslím, že tím to nebude.“

       „Proč myslíš?“ ptal se udiveně Heren.

       „No..ten štít se ti přece líbil, ne? Myslela jsem, že tam ztvrdneme na hodně dlouho.“

       „Líbil se mi…ale……“

       „Co?“

       „Nemůžu pořád zapomenout, na to, jak Minäs včera odjela. Pořád mám pocit, že se stane něco velkého. A ten štít. Najednou jsem si uvědomil, že by mohla být i kvůli tomu válka.“

       „Jenom kvůli tomu, že se nepohodla s otcem? Kvůli tomu se války nevedou.“

       „Neznáš tolik Minäs. Myslí si, že je k ní otec nespravedlivý od doby, kdy se narodila Falas. Štve ji to už hodně dlouho. Taky si myslím, že jakmile si získá někoho mocného a bohatého, mohla by ho přinutit zaútočit na Aberon.“

       „To by se fakt mohlo stát?“ ptala se nevěřícně Inna.

       „Možný je všechno.“

       Tentokrát mířili znovu přes tržnici k přístavu, kde se Heren zastavil v hospodě. Kromě několika stálých zákazníků tam nikdo nebyl, protože hosté už odjeli, nebo odešli a hospoda bude plná až večer. Heren obtloustlému hostinskému předal vzkaz, pak zašli do pekárny a vyřídili spuštění druhé pece.

       „Vidíš? Všechno tohle vypadá na to, že začne válka. Proč sem mají přijet vojáci, aby se ubytovali, proč se spouští válečná pec, když současná produkce stačí? Proč se naši vojáci mají znovu vyzbrojit?“

       „Asi máš pravdu. Trochu se pozeptám otce, co o tom ví,“ řekla Inna.

       To už zase začaly vyzvánět zvony na oběd a tak se oba urychleně vrátili na oběd. Takhle to vypadalo skoro každý den. Heren se ráno proběhl s kamarády, pak vyřizoval pochůzky s Innou, po obědě byl na cvičišti a večer zase s kamarády.

A zatím o několik kilometrů dál……

      

---