pláč

z roku 2006

Právě jsem se probudila,

jsem sama,

je mi smutno,

nikdo mě nepochová,

proto pláču.

Zavírám víčka

tulím se do klubíčka

a volám:

Bože, otče, potřebuju člověka.

 

Schoulená do klubíčka pláču.

Pláču tak, jako když jsem zůstala stá sama

na silnici

a neměla jsem sílu se usmát,

neměla jsem sílu pořádně jít,

jen jsem klopýtala a snažila se udělat další krok.

Zůstala jsem sama

mezi domy plných lidí.

Okolo studený sníh

a nikde nebylo ani človíčka,

ten poslední odešel tak rychle…

nevěděla jsem, co dělat,

tak stojím, pláču a snažím se udělat krok.

 

Zase a znova pláču

potřebuju pochovat,

tady není nikdo, za kým můžu jít

a přátelé si mají být vzácní,

druhý řekne: “Už zase?”

Otče, milý ujo Boh, kde jsi?

Můžeš plakat se mnou, otče?

Můžeš mne vzít za ruku, tati?

Můžeš mne pohladit po vlasech, ujo Boh?

Všemohoucí Bůh,

ale nejsi člověk,

potřebuji člověka, tatínku, povedz, čo s tým?

Pomůžeš?

 

Pláču dál.

Potom přestanu.

A nebudu vnímat nic kolem sebe,

všechno budu dělat automaticky,¨

polovinu světa nebudu chápat,

budu někde v tom svém světě,

světě, kde nejsou lidi,

světě, kde nikdo neubližuje,

ale take světě, kde nenajdu otevřenou náruč,

tady ji nenacházím moc často,

ale v mém světě je aspoň klid.

 

---