Bez porozumění - s porozuměním

Báseň, která je pro mě zdaleka nejpodstatnější ze všech, které jsem kdy napsala... pochopení nechť si vytvoří každý sám

Na peróně je tiché ráno,

z mraků suše prší, suše jako troud

Šedivé kroky nepříjemně hlasitě klapou

Jako laciné boty drahých značek,

laciná vznešenost

a refrén za pár kaček, které spolkne šedivá inflace

Inflace srdcí, rozumu a citu

 

Zelený sliz stéká po zápraží,

s nepatřičným zašploucháním pokryje zas další schod

A ty se směješ

stejně jako všichni ti rozumní, kterým zdravý vkus slouží

 

Stojíš na peróně,

ráno je zas tiché a šedivé

Ve vlastních šatech je ti zima

Kdyby tě alespoň nechali nahou, myslíš si

to by bylo o tolik důstojnější

než nechat tě tu na opuštěném nádraží Na konci světa

stát zahalenou do svých předsudků,

smyšlenek,

hlouposti

a zbabělosti

 

Zelený sliz teče po zápraží

Všichni do něj stoupnou, nikdo ho nevidí

a i kdyby,

je to přece tak bizardní a pošetilé

a tak roztomile se v tom šplouchá...

 

Šplouch, šplouch

rozléhá se po nádraží

To zas další harant pohlédl do tváře světa

A ty, nejkrásnější z princezen, už se nesměješ

nějak není čemu

 

Je zima, ticho a všechny zvuky tak hlasitě nepatřičné

A hodiny na věži věčnosti,

zahalené do stříbrných závojů nesmyslné smyslnosti,

odbíjí donekonečna šestou

 

Tvé srdce je syrové, teď už ho neupečeš

---