Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVolám
Autor
nocnisova
“… sám a sám
(ale volný stale, tam polích…)”
tu báseň znám:
cestou dale, klesnout, pak zemřít.
Cesta dlouhá
vede, kam?
A jak poznám,
co je klam?
Jak můžu, co je dobré znát?
Dobro relativní je.
Já se budu pořád ptát,
otázky jsou v mysli mé.
Vlastně jsem chtěla psát o mamince,
kterou bych ráda měla,
psát o neexistující vzpomínce
- stale stejné téma.
Maminko! Maminko!
Pochovej mě prosím!
Neexistující vzpomínko,
chci být s tebou, smím?
Je tak těžké chodit světem,
kde všechno na mne útočí,
chci být zase zpět dítětem,
chci být zpět v tvé náruči.
Hrej si se mnou a zpívej,
na kolenou mě houpej,
ráda mě měj a se usmívej
a budu v bezpečí – budu oukej.
Je tak těžké držet se nad hladinou,
je těžké neplakat
a čas běží, dni minou,
já ještě neumím na svých nohách stat.
Maminko, plakej se mnou,
pochovej mě a utěš,
zažeň mou myšlenku temnou,
v mém smutku mě potěš.
Maminko, hlaď mě po vlasech,
všecko mi vyprávěj.
Nechci slyšet nikdy víc:
“Ty, mrcho” a “Už mi pokoj dej”.
Maminko, tati,
kde jste kdo?
Kdo mě ochrání,
když přijde zlo?
Maria, Ježíši,
ty, jenž jsi nejvyšší,
u vás chci se skrýt
(není to ono, jak to vyjádřit?)
Nejsem ještě žena,
i když už jsem dostala kytku,
ještě nemám jména,
pořád potřebuju matku.
Maria, maminko,
vezmi mě za ruku – vezmi mě s sebou,
“já půjdu světa kraj” – za tebou, maminko,
i když mě nohy zebou.
Volám často vás
Maria, Ježíši,
vztahuji ruce zas,
proč mě nikdo neslyší?