Cesta

Bylo jaro. Válka na Kontinentu stále pokračovala, avšak v posledních dvou letech se zdržovala spíše na jihu.  Ostré boje se dosud vedly na Balkáně a v Asii, a též na území  Spojených států ještě občas vybuchovaly řízené střely, vysílané ze zbylých odpalovacích ramp v íránských horách.

Střední Evropa ovšem již nadále zůstávala stranou, s výjimkou ojedinělých explozí zbloudilých, či špatně zaměřených střel. Zde totiž válka skončila prakticky již před deseti lety mohutným výbuchem několika jaderných zbraní, které dokonale smetly vojenské základny USA i Unie a vyhladily většinu obyvatelstva.

Město Roven od té doby vypadalo téměř beze změny, i když se v něm život poněkud znormalizoval. Obyvatelé si zvykli na nové podmínky, sdružovali se ve skupinách a společně obývali zachovalé domy. Ještě pořád se všude vršily hromady trosek, které se nikdo ani nesnažil odklidit. Správa města, pokud vůbec fungovala,  byla bezmocná a neměla na nic sebemenší vliv. Vlastně ani  nebylo koho organizovat, lidé se chovali buďto apaticky, nebo naopak násilně. Neměli budoucnost a každý se staral jen sám o sebe. V průjezdech a na chodnících plápolaly ohně, temnými ulicemi byl cítit kouř, plíseň, žluklý tuk nebo chlór. Neobydlené domy s vyraženými okny připomínaly hrobky, a také tak páchly. 

Někteří lidé se vrhli na náboženství a očekávali konec světa. Ti, kteří nerezignovali, trpělivě zkoušeli obdělávat půdu v parcích a kolem domů. Usilovnou prací se jim z ní každoročně podařilo dostat trochu obilí, zeleniny a ovoce. Tato potrava sice neměla valnou kvalitu, neboť půda byla stále ještě kontaminovaná, ale pěstitelé si jí cenili víc, než čehokoli jiného. Svá políčka si tvrdě střežili a zloděje nezřídka popravovali na místě.  Charita měla jen omezené prostředky a své úsilí většinou soustřeďovala na křesťanskou obec. Červený kříž nestačil zásobovat všechna města a Roven byl již léta bez pravidelného přísunu potravin a pitné vody. Proto se hlavním zdrojem obživy stali potkani – jako jediní se nadále zdatně množili a vůbec jim vražedné podmínky spíše svědčily.

Počet lidských obyvatel naopak klesal rok od roku.  Bezprostředně po jaderné katastrofě zde z celkového počtu šedesáti tisíc obyvatel zbylo necelých deset tisíc.  Nyní se číslo odhadovalo zhruba na čtyři tisíce. Roven se rozpadal a vymíral. Kdo nepodlehl následkům katastrofy, toho sklátil hlad, nemoci nebo se stal obětí pouličního zločinu. Taková byla situace a nikdo ji nedokázal změnit

Grey o tom všem přemýšlel už delší dobu a začátkem toho jara se konečně rozhodl, že město opustí. Přitom neměl pro odchod vážnější důvody. Bývalý sklad, ve kterém bydlel už dobrých osm let,  měl výhodnou polohu a byl vzdálen od centra Rovenu a jeho špíny. Komplex  budov byl zachovalý a skýtal dostatečný prostor pro všechny, kdo se tam usadili.  I půda se tu zdála o něco málo lepší, než jinde. Pěstovali brambory, mrkev a dole ve sklepeních chytali potkany. Všichni tu žili mezi sebou v míru a relativním bezpečí, a nikomu v podstatě nic nechybělo.

Greyovi už ovšem táhlo na třiačtyřicet a začínal mít pocit, že už marní čas. Příliš dlouho se snažil jen udržet naživu, a kolik let mu ještě tak může zbývat?  Celý svět se zhroutil během několika okamžiků. Zdálo se, že nastal konec světa a přišlo zúčtování. Pár dní po katastrofě se lidé modlili, křesťané očekávali příchod Krista, Židé příchod Mesiáše … ale minuly týdny, měsíce, a nikdo se neobjevoval. Přišla nová doba – ale člověk, místo aby se nějak poučil, začal přežívat uprostřed trosek jako zvíře a stal se ještě větším dravcem.

Grey byl celý ten čas svědkem toho, jak lidé kolem něho umírali. Pohřbil spoustu svých přátel a své dvě děti, přičemž on sám byl stále naživu a nechápal smysl. Často postával na ploché střeše starého skladiště, pozoroval Roven a přemýšlel, až jej jednoho rána náhle zaujala šedá jalová planina, táhnoucí se po obzoru kamsi do nekonečna. Toho roku se jaro zdálo úplně jiné. Pokaždé, když se zvedl vítr, měl Grey dojem, že cítí opravdový jarní vzduch! Vánek přinášel vůni hlíny a také něčeho, co připomínalo klíčící zeleň. Dokonce i na pozemcích bývalé chemické továrny, kde ani v míru nic kloudného nerostlo, se tu a tam ukázalo zelenavé stéblo trávy a na nádvoří skladiště, v puklině betonového dláždění, vykvetl podběl.