Cesta (4)

4.

Skupina vystěhovalců na sebe naložila ruksaky, krosny, spacáky a co kdo měl,  a vydala se nádvořím ke staré bráně, aby následovala Greye a Ester.  Ti, co zůstávali, se přišli rozloučit a vyšli s nimi až k silnici. Někteří mávali z oken a dívali se, dokud jim poslední z odcházejících nezmizel z dohledu.  Ester se ještě naposledy ohlédla ke hřbitovu. Z dáli zahlédla mihotavé světélko svíčky, kterou tam zapálila, a bylo jí nevýslovně smutno. Grey věděl, na co myslí a mlčky ji vzal za ruku.  Prošli starou zablácenou silnicí kolem zříceného sila až ke křižovatce, a pak se dali podjezdem směrem na západ.

Bylo jich celkem patnáct. Kromě Greye, Ester, Torka a Merlina tu byla trojice teenagerů – devatenáctiletý Wolf, stejně stará Magdalena a o rok mladší Markétka. Za nimi se ploužil věčně zachmuřený Nikita Gribovski. Kulhavý Izák, který neměřil ani metr šedesát a taky Sára – nemluvná osoba nejasného původu i minulosti.  Cliff – bývalý kriminálník a nebezpečný živel. Zadní voj tvořila Ruth s pobledlým Kohenem a slepý Oliver, který zdolával cestu s pomocí kamarádky Věry. 

Popravdě řečeno, Oliver se vydal do světa ani ne tak z vlastní vůle, jako spíš z přinucení okolnostmi. Zůstal by totiž sám, bez spolubydlících, na které byl zvyklý, a také jim to teď dával patřičně najevo. Nosil černé brýle (prasklé sklo už mu dávno musela Věra vyspravit izolepou), protože při jednom z teroristických pumových atentátů přišel o zrak. Vypadal jako nějaký zapomenutý hippie bez domova. Měl dlouhé hnědé vlasy a taky vousy, které za ním povlávaly jako chmýří, na krku nerezovou lžíci a dřevěnou píšťalu. Dlouhá hůl, kterou měl vždy při sobě, mu pomáhala v orientaci a sloužila taky dost dobře jako zbraň. Po těch letech si už na svou slepotu zvykl, ale nikdy se nepřestal cítit izolovaný a to způsobovalo, že se často choval zlostně a nevrle. Držel se cestou Věry jako klíště, jako by se bál, že mu uteče, a trval na tom, aby mu popisovala cestu. Kudy právě jdou a co je kolem k vidění.  Nikdo nebyl jeho přítomností příliš nadšený, a tak všichni spoléhali na Věru, která ho jhako jediná dokázala trochu usměrnit. Byla to práce na plný úvazek a žádala si svatou trpělivost, ale energickou blondýnku máloco vyvádělo z míry. Zapálila si cigaretu a klidně Oliverovi vykládala, co chtěl slyšet. Někdy, když ho chtěla pozlobit, začala mluvit česky a Oliver byl z toho nepříčetný. Neviděl,  a   ještě nerozuměl!

Věra měla značně nezávislou povahu a snadno se dokázala se vším vyrovnat. Poměrně rychle si zvykla na tvrdé válečné podmínky, a protože se nerada patlala v minulosti, byla většinou v pohodě a nebála se ničeho a nikoho. Měla hodně přátel a podle Torka (který byl jedním z nich) jich bylo až příliš.

Tork tak nějak počítal s tím, že jednoho dne se Věra unaví a bude se chtít usadit, a u koho jiného by našla bezpečí a zázemí, když ne u něj!  A ačkoli měla opravdu ráda svobodu, Tork věděl své a byl moc rád, když se nakonec sama rozhodla odejít z Rovenu spolu s nimi.

Byla velikonoční neděle. Ze zbytku kostelní věže na Předmostí trčel kříž s navlečeným dlouhým červeným praporem. Z dálky to vypadalo, jako by jim někdo mával na rozloučenou. Kolem kostela se pohybovaly hloučky věřících, vlály tam červené fáborky, lidé se radovali z Kristova vzkříšení a bez ohledu na staré tradice vesele tancovali. Z kostelní věže dávno zmizel zvon, ale kdosi tam zběsile bušil do kusu železa. Ozývaly se dřevěné klapače a řehtačky, křesťané zpívali…  Magdalena a Markétka mnohé z nich znaly a mávaly na ně. Hlouček mladých lidí se seběhl k nim a všichni si navzájem přáli požehnané velikonoce a loučili se. „Šťastnou cestu a provázej vás Bůh!“

Wolf se při pohledu na rozdováděné křesťany docela bavil, a při pohledu na Magdalenu, která si utírala slzy, nechápal, proč vlastně odchází. On sám byl rád, že z Rovenu mizí. A z jeho tmavých očí bylo zřejmé, že  touží po dobrodružství. Měl na sobě koženou bundu a pískově strakaté maskáče americké námořní pěchoty a za vojenským opaskem bajonet, který si vzal na cestu jako zbraň, s odhodláním jej použít, kdyby se výprava ocitla v ohrožení.  Když začala válka, byl ještě dítě a vlastně nic jiného ani neznal. Jeho rodiče, Němci, zahynuli při náletu a Wokf se pak stejně jako mnoho dalších potloukal sám mezi ruinami, dokud ho Grey nevzal s sebou do skladiště.  Ujal se ho, a díky němu se Wolf naučil psát a číst, a mnoho dalších užitečných věcí.