Utopené perly

2007 Můj svět umírá a já volám do hlubin. Ve vodě paprsky se odráží a já stále zoufale křičím. "Pomoz mi!" Strhávám si nejjemnější perly z krku a házím je do vody. Zavírám oči, tajím dech a slza stékající po mé tváři, třpytí se odleskem. Však jedna jemná slaná slza ve sladké vodě se rozpustí a nezbude po ní ani stopy. Proč? Není to proto, že má bolest a zoufalost by byla malá, je to spíš tím, že je jediná sama a většina přesílí menšinu. Slza jež převtělila do sebe bolest života a ztratila se v hlubinách mrtvého křišťálového jezera.Tak jako já když jsem ztratila naději. Naději v paprscích světla, jež ozařovaly oči světa. Mého světa, ve kterém jsem žila jako křišťálová panna. Stále slyším ty bubny ohlašující rozsudek. Rozléhající zvuky ve zpletitém řetězci zatracených myšlenek v mé hlavě. Ach proč.... proč... pro perlu stříbrnou, kterou jsi mi daroval. Tak proč! Vrať se!! Křičím zoufale a prosebně. Srdce mi rve vracející se ozvěna. Klečím u vody a dívám se do hlubin křišťálového jezera beze dna. Bezedná nádoba nespravedlnosti, která stále protéká dnem a proto nemůže přetéci..... a tak se všechno ztratí navždy.... pohřbené hluboko v zemi. Spravedlivost.... copak nežije už v nás? copak pochopení už vymizelo z našeho nitra a copak naše srdce se proměnila v led? Ano v křišťálový led, který nejen chladí, ale i řeže ostrými hranami, když se roztříští. Křišťál je průhledný, ale zlobou zakalený. Tak jako naše duše.

---