Cesta (5)

5.

Magdalena s Markétkou měly podobný osud, a ačkoliv se jedna druhé vůbec nepodobaly, lnuly k sobě jako sestry. Magdalena měla černé vlasy a snědou pleť jako lidé z jihozápadní Evropy, na svůj věk vypadala starší a taky se tak chovala. Narodila se na Moravě. Drobná  a bledá Markétka byla Slovenka a na rozdíl od své energičtější přítelkyně působila poněkud plaše. Měla však (možná jako jediná) naprosto jasnou představu o cíli svojí cesty. Ona i Magdalena našly před lety víru v Boha a díky ní nacházely smysl i v chaosu války. Když se doslechly o tom, že snad někde na území Francie funguje několik nemocnic, které patří řeholnímu řádu, rozhodly se, že je vyhledají a přidají se k nim.

Upřímně, Magdalena nebyla zrovna nadšená složením celé výpravy.  Původně si představovala malé společenství, shromážděné kolem Greye. Byl pro ni tím, který ví víc, než ostatní a všechny spolehlivě odvede do bezpečí.  Člověk, kterému lze věřit, je zodpovědný a dokáže se postarat, zatímco lidé jako Oliver, Kohen, Cliff nebo pan Gribovski byli pro ni jen nepříjemným druhem, kterému nerozuměla.

Křesťanská periferie na Předmostí byla posledním obydleným sídlištěm. Dál následovalo už jen zbořeniště, kterým bylo třeba projít a dostat se na starou výpadovku z města. Tam už se rozprostírala jen šedivá planina. Šlapali blátivou, mírně stoupající silnicí a někteří si ještě naposledy dopřáli výhled na město, kam už se nikdy nevrátí.  Greg měl před sebou starou potrhanou mapu a občas do ní nahlédl, aby se ujistil, že jdou správně, ale bylo to těžké. Tam, kde dřív bývaly lesy, zahrady, tam teď stály  jen suché, práchnivějící kmeny jako kůly.

Kolem silnice, zanesené starým blátem a kamením, se povalovaly kusy zrezivělých plechů, zmačkané karoserie dávno rozebraných aut a nejrůznější jiné harampádí, které už se nikomu nehodilo.  Přesto tu narazili na skupinu snědých žen s dětmi, které přehrabovaly už tisíckrát přebrané haldy a tahaly z nich další krámy. Grey nikdy nedokázal pochopit, jak tihle lidé dokážou přežívat a navíc mít tak silné a zdravé děti, které i za mrazu pobíhaly venku polonahé. Copak jim není zima? A jak to, že nevymírají hladem a nemocemi, jako jiní?

S Ester měli kdysi také děti, ale žádné nepřežilo. Tomu poslednímu nestačili dát ani jméno, zemřelo hned po porodu, ale Grey to tehdy přijal s ulehčením – dítě nemělo nohy. A pak už žádné další neměli. Grey neviděl důvod, proč přivádět na svět další mrzáky.

Před polednem dorazili do místa, kde kdysi bývala vesnice, a na chvíli se zastavili u pumpy. Byla prorezavělá a příšerně skřípala, ale naštěstí z ní tekla voda. Měli za sebou sotva deset kilometrů, když se naskytly první komplikace.  Grey se usadil na zbytku cihlové zídky a mračil se do mapy. –„ Správně by tu měla být silnice, ale kde je?“  Když se tím směrem podíval, viděl jen hromady sutin a šedou hlínu. Jestli tu nějaká silnice byla, musela být  ukrytá pod nánosy bláta, kamení a kmeny padlých stromů. Tu a tam stály ještě omítnuté zdi a pod nimi se kupily zkroucené plechy,, okapové roury, cihly, otlučené nádobí a změť vybledlých hader. A všechno pokrývala tlustá vrstva šedého prachu. Jestli mají pokračovat dál, budou tím muset nějak projít.