Cesta (6)

Výprava mezitím odpočívala, kde se dalo. Pan Gribovski něco hledal ve starém haraburdí, a přitom si něco pro sebe vykládal. Oliver se vadil s Věrou, kamže mu schovala jeho zásoby jídla a starý Cliff  pomalu usínal, opřen o betonový sloupek starého plotu. První kilometry byly šťastně zdolány a nezvyklá námaha udělala své, ale zatím se nezdálo, že by měl někdo usilovného pochodu dost. Tork ovšem sjel pochybovačným pohledem celou skupinu a zaměřil se na Kohena, který právě vytáhl z kapsy svých maskáčů proužek papíru, do něj rozdrolil jakýsi suchý list a ubalil si cigaretu. Když ji zapálil, vtáhl do sebe nahořklý kouř a zasněně se zahleděl do dálky.  Tork znechuceně odfrkl a zakroutil hlavou. Bláznů v téhle společnosti bylo dost a za tu dobu, co s nimi žil pod jednou střechou si už na leccos zvykl. Ale i tak pro něj zůstávaly některé věci nepochopitelné. 

Především Kohen byl pro Torka  až moc podivný a nečitelný.  S každým sice vycházel dobře a nikdo si na něj neztěžoval, ale lidi obvykle něčím mátl, takže nevěděli, co si o něm myslet a doopravdy nikam nezapadal. Byl to samorost, zvyklý být sám, tichý, stále jaksi zamyšlený a uzavřený do sebe, ačkoliv měl zřejmě větší přehled, než by se mohlo zdát. Ve skladišti často utíkal na střechu, kde si buď četl, nebo celé hodiny pozoroval oblohu, a jen Bůh ví, co se mu honilo v hlavě. Měl hnědé vlasy a modré oči, a když náhodou promluvil (což se nestávalo často), měl britský přízvuk, stejně jako jeho přítelkyně Ruth, která ovšem pocházela z Irska.  Ptal-li se ho někdo, co dělal před válkou, odpověděl, že vlastně nic. Sám si balil cigarety, a kromě tabáku, který byl zatraceně vzácný, kouřil snad i uschlou kůru ze stromů a suchou trávu. Proto si o něm většinou lidi mysleli, že je to nějaký bývalý hippík, flák, nebo prostě jen „povaleč bez práce“, jak ho viděl Tork.

Kohena ovšem mezi sutinami domů něco zaujalo. Kývl na Torka a mlčky ukázal na protější dvůr. Když se tam Tork ohlédl, uviděl tlupu neuvěřitelně špinavých a otrhaných lidí.  Další skupinka byla asi padesát metrů od nich a  právě se snažila vpravit do kanálu nějaké objemné břemeno. Nebylo je skoro vůbec slyšet, a pokud se nehýbali, nedali se mezi troskami a blátem téměř rozeznat. Když zpozorovali Greye a jeho výpravu, přestali přehrabovat haldy a zůstali na ně civět. Zejména je upoutal Nikita, který  právě z cihel vytáhl jakýsi kufr, ale protože byl den a stálo proti nim patnáct lidí, neměli odvahu se přiblížit.

Všichni věděli, o koho jde – lidé z města jim přezdívali Hadráci.  Tento druh lidí se vyskytoval všude, shromažďoval se do téměř neorganizovaných skupin a odmítal normálně komunikovat. Začali se objevovat hned po Výbuchu, a protože klesli na úroveň krys a potkanů, žili v obecném opovržení většinové společnosti. Jisté extremní kruhy dokonce zastávaly názor, že hadráci jsou odpovědní za veškerou nákazu, která se mezi lidmi šíří, a má-li se obnovit evropská společnost, je třeba je zlikvidovat.

Tlupa se po chvíli vytratila stejně nenápadně, jako se objevila. Nikita na nalezeném kufru vypáčil zámky, ale byl zklamán. Našel jen staré výkresy a nějaké hračky. Zato když Věra při prolézání zbořeniska propadla ztrouchnivělou podlahou, našla pod ní plechovou krabici od sušenek a v ní hotový poklad – zlatý řetízek, dvoje náušnice, několik prstenů a křížek s rubíny, svazek bankovek ve staré měně, secesní brož ve tvaru motýla a historicky „nesmírně cenný“ Řád práce.