Cesta (8)

Nový společník se jmenoval Ryan. Měl delší, světle zrzavé vlasy a po stranách ho zdobily licousy, jejichž barva přecházela až do ruda. Měl temně modré oči a nad levým obočím se mu táhla jizva, dobrých deset centimetrů. Občas zablýskal naušnicí v pravém uchu. Chyběla mu levá noha, o kterou kdysi přišel při nehodě na silnici. Potřeboval proto berle, ale obě dovedně vyztužené sloužily současně jako skvělá zbraň. Nemluvě o masivním řetězu, který nosil omotaný kolem pasu.

Byl původem z Holandska, ale doma se cítil prakticky kdekoliv.  Byl to tulák od přirozenosti, míval dřív přátele, pořádnou mašinu na dvou kolech a svobodu. Ta mu sice zůstala, stejně jako touha po dálkách, ale teď už se silnicemi plahočil jen po svých. Zbyla mu však ošoupaná kožená bunda a již notně otrhaná a špinavá džínová vesta s šakalí hlavou, vyšitou na zádech. Neměl nikoho a až na pár věcí nevlastnil nic, ale také se tím nijak netrápil.

Většina výpravy jej brala víceméně jako vetřelce. Nechápali, proč ho Grey vůbec vzal s sebou a tajně doufali, že dlouho nezůstane.

Putovali dál silnicí, která je měla dovést k dálnici a cestou minuli několik opuštěných a chátrajících vesnic. Taky se jim podařilo dostat pár potkanů. Díky této všudypřítomné havěti se nemuseli obávat hladu. Pozdě odpoledne se dostali do města. Bylo větší, než Roven a také mnohem víc poničené – kdysi tu bývala vojenská základna americké armády. Teď se tu místo ní usídlil útvar Civilní obrany, jehož nenápadné buňky a stany zahlédli hned na předměstí.

Schylovalo se k večeru, a tak bylo třeba najít místo na nocleh a stará nádražní budova se k tomu účelu dobře hodila. Nádraží mělo čtyři nástupiště a všechny byly plné železného šrotu, skleněných střepů, dřeva a rozervaných koženkových sedadel. Vagonové soupravy patrně chvíli sloužily jako útočiště, než je kdosi zdemoloval úplně. Na jiné koleji stály už jen ohořelé kostry vozů, jeden z vagonů,pravděpodobně převrácený nějakou mohutnou explozí, rozdrtil stánek s občerstvením. Ještě z něj čouhala bota i s nohavicí…

Budova nádraží měla hlavní halu a dvě postranní křídla. Překračovali hromady rozdrceného mramoru, a pod nohama jim praskalo sklo.  -“Je to jen na jednu noc,“ ujišťoval  Grey svou ženu, když se nepříliš nadšeně rozhlížela kolem.

Tork se hned ujal organizace – kde hledat něco na otop, kde se bude spát… ale každý věděl i bez něho, co je potřeba udělat. Ruth odněkud s lomozem přitáhla kovový odpadkový koš i s roštem na nedopalky. Věra na ni nejdřív jen nechápavě koukala, ale když Ruth na rošt postavila otlučenou pánev, rychle pochopila a začala  do koše házet kusy dřevěného ostění. Za chvíli už z ohniště plál oheň a kouř vhodně stoupal dírou ve stropě. Dřeva bylo dost. Wolf se hbitě oháněl sekerou a štípal, co mu přišlo pod ruku. V kotlících se začínala vařit polévka.