Váš přítel Gérard

            Křeslo, ve kterém sedím, je potaženo neuvěřitelně hebkou a jemnou látkou. Stůl, který mě dělí od okna, je z těžkého dubového dřeva. S lahvičkou inkoustu a ledabyle opřeným brkem jako dekorace, si připadám jako návštěvník z jiného století. Mohl bych něco napsat, přemýšlím. Třeba báseň, povídku nebo rovnou celý román. O tom, jak jsem přestal pít, napadá mě kýčovitý název. Věnováno mé drahé ženě Matyldě, pokračuje má představivost na další straně, která tu teď se mnou nemůže být, protože si hřeje zadek u krbu v domě mého bývalého šéfa.

            Svět je bláznivej. A dokud tady budu sedět a čumět jako blbec na moře, budu si stát za tím, že je. Monotónní divadlo šedých vln… žraloci vyskakují z vody a škrábou se (narostli jim totiž dlouhé drápy) po zdech až k mému oknu. Mořské víly, podle pověstí krásné a mladé dívky, ve skutečnosti ale odporné staré babizny, mávají láhvemi vína a kořalky a křičí „Na zdraví, Gérarde!“ Svět je, dámy a pánové, šíleně bláznivej. Alespoň ten můj.

            Náhoda, paní, jež mi shodila z nebe první půllitr piva a řekla: pij! Modlím se k Bohu, aby tě za to spálil na uhel, ty šeredná nevyzpytatelná děvko! Ale Bůh odpovídá – já ho slyším mezi hučením moře – nebýt té, jak ji vulgárně nazýváš ty, neměl bys ani syna, ani obě ruce. A docela určitě bys už na ty svoje játra pošel. Klaním se a děkuji Bohu za jeho slova, ačkoli v duchu zas nadávám na tu šeredu za to, že nebyla tak milostiva a nenechala mě dávno chcípnout.

            Náhoda nebo Osud, nakonec je to jedno. Teď je teď a teď tu sedím. Víc na obtíž je jen plíseň. Ale pak si říkám – přestal jsi pít! Už dva měsíce, dva dny a skórem dvě hodiny! Podej si ruku, pohlaď se, zapij to!

            Zapij to?

            Bože, a víc rozumu mi Náhoda do vínku dát nemohla? Nemohla – odpovídá už trochu naštvaně (nebo to odpovídá naštvaně můj hlas, každopádně zní to sakramentsky svatě) – poslala tě do bohaté rodiny s obrovskou knihovnou, všechen svůj nedostatek si mohl dohnat knihami. A co si dělal? Šťoural se v nose!

            Ach, má drahá Matyldo! Že mi tebe zrovna Náhoda strčila do cesty! Proklínám ji i chválím, vždyť to není její vina, že jsi mi utekla. Nebo je? Ale ano, je! Alkohol jsi mi nalila rovnou do chřtánu! Láhve mi srovnala ve sklípku! Panáky střílela pod ruku! Tak je to!

            Ach Matyldo, řekla jsi: přestaň s tím – přestal jsem! Jsem o čaji a vodě, co chceš víc? Teplíčko? Tlustýho šéfika, co ti bude říkat Máťo?

            Napíšu ti dopis, to je nejspíš důvod, proč tu Náhoda zanechala brk a inkoust! Napíšu ti dopis, hezky úhledný a bez kaněk. Má nejsladší, nejkrásnější ze všech Matyld. Zní to dost staromódně, můj Bože? Spíš staře a blbě.

            No co, mám už holt svůj věk! Buď mě vem zpátky, nebo si nes následky! Slyšíš to básnické střevo? Jedno střevo slyším, ale básnického nic.

            Ach Matyldo, byla to Náhoda! Náhoda! Je mocnější, než my! A to si vážně myslíš? To víš, že jo, můj Bože, sám to na sobě vidím!

            Dýchám a žiji jen pro nás. Pití ať si užívá ta šeredná Náhoda! A nechceš si s ní připít? Zrovna tu sedí vedle mě a trká.

            Tak to ne, vždyť já už nepiju! Ale je pravda, že bylo by to dílo Náhody… Tak přípitek? Když si to přejí ti seshora? Připiju si a pak to dopíšu. Matydlo, a pak budeme zase po tak dlouhé době spolu. Tentokrát určitě.

            Na zdraví, Náhodo!

            Ach, Matyldo! Zase jsem zklamal!

            Nevěřte slovu náhoda. Ani tomu, kdo se ve vaší hlavě vydává za Boha.

            Slyšíš to básnické střevo?