bez názvu

Kolem mého okna letěly VRÁNY. Napadlo mě, že jsou to mé SNY, které se nikdy nevyplní. Ale nechtěla jsem, aby to tak bylo. Problém byl v tom, že i kdybych si z nich měla VYBRAT jeden-TEN nejdůležitější, nevěděla bych jak. Ty sny  se mezi sebou rvaly, křičely ve mně a trhaly mé nitro na malé kousíčky. Nevěděla jsem, který zvolit. Je jich tolik. Připadá mi, že ani nejsou mé. Jsou to samostatné existence, které se zrodily z nějakého popudu a mají SVŮJ život, který nijak nesouvisí s tím mým. Nikdy ze mě nemůže být úplný ČLOVĚK, když ani mé sny nejsou celistvé. Doufala jsem, že aspoň jedna z vran se zastaví a zůstane. Znamení. Pořád na ně VĚŘÍM. Ale všechny odlétly. Ten strach z budoucnosti - měla jsem pocit, že mě zadusí. Někdy v noci jsem se probouzela hrůzou z toho, co bude. To jsem se pak vždycky opřela zády o okenní parapet, tak abych viděla oblohu a nemyslela vůbec na NIC.

Ale ty myšlenky se vždycky vrátily.....