Cesta (9)

Grey přelétl pohledem celou skupinu a kývl na Torka: -„Pojď, zkusíme zajít k těm vojákům, třeba něco vyměníme.“  Vytáhl z náprsníkapsy svázaný uzlík a vybral z něho dva prsteny a rubínový křížek. Ještě jednou si jejich kameny prohlédl v záři ohně. Tork mu nahlédl přes rameno: -„Za to by nám už mohli dát nějaký suchary a konzervy, a aspoň tak dva kartony cigaret navrch – člověče, nemohli by tam mít pivo? Aspoň jedinou plechovku…“    - „A proč ne hned celou basu?“ ozvala se Ester, “neberte žádné zbytečnosti a nezapomeňte na polévkové kostky nebo něco instantního. A taky těstoviny a mouku – ukaž, raději mi ten zbytek dej,“ řekla Greyovi a vzala mu uzlík s cennostmi, „ještě vás někdo okrade. A vraťte se brzy!“

„Bez starosti,“ ohradil se Tork, „my za sebe ručíme. Hlavně ať na nás zbyde večeře.“   Oba se s Greyem vydali ven, za nimi Wolf s Izákem, a taky Cliff. Jeho boty totiž začínaly vypovídat službu, a on si chtěl od armády nějaké opatřit – nebo to alespoň tvrdil.

Cliff dovršil padesátku, ale vypadal na víc. Tmavé vlasy měl značně prošedivělé a po stranách jako by mu ubývaly. Díky letům, stráveným v nejhorších kriminálech, trpěl revmatismem a různými jinými neduhy. Na pohled vypadal jako troska, vysušená sluncem a větrem. Přesto z něho vyzařovalo skryté nebezpečí, jako ze starého vlka – zapadlý hadí pohled nevěstil nic dobrého, a jen opravdový blázen by se odvážil ho provokovat.  Cliff si ostatně hleděl jen svého. Bylo to trochu záhadou, proč zrovna on podniká takové dobrodružství, když mu ve skladišti nic nechybělo, ale nikdo se ho na to neptal.

Venku už byla černá tma. Vnitřek nádražní budovy osvětlovalo plápolající světlo ohně a tvořilo  dlouhé stíny, jež se míhaly po zdech. Ester a Magdalena vařily hustou polévku z masoxové kostky a chleba. Neúnavný Merlin jim stále nosil zásoby dřeva a všeho, co se dalo spálit – vždycky byl velice rád, když mohl být užitečný, a tak, když už bylo na otop dost, popadl jakési kanistry a vydal se hledat vodu. Opatrně našlapoval kolem spícího Nikity Gribovského, který usnul na lavičce pro cestující tak, jak byl. Dokonce se ani nenamáhal odmést nános prachu a drobné sutě, který na lavičce zůstal. A nevzbudil se, ani když mu Markétka starostlivě zula boty a přikryla ho dekou.

Markétce bylo Nikity líto. Neměl nikoho, a také ho nikdo neměl moc rád. Ve skladišti se o něm proslýchaly hrozné věci, ale nic podobného si nedokázala ani představit, a proto takovým řečem prostě nevěřila. Láska k bližnímu byla silnější, než jakákoli pověst. Naproti tomu, když se střetla s Ryanovým pohledem, měla pocit, jako by se na ni dívala krajta, a vůbec nechápala, proč Grey tomu cizímu člověku dovolil, aby se k nim přidal.

Ryan se pobaveně ušklíbl a vydal se na obchůzku podél zdí. Hledal vhodné místo, kde by se mohl uložit. Nejdřív si myslel, že by se mohl vetřít k nějaké ženské, když už se stal členem party, ale žádná se s ním ani nebavila. Trochu otráveně tedy obcházel temnou halou, až na jednom místě zakopl o změť nějakých drátů a rozplácl se na zemi, div si nevyrazil zuby. Merlin mu hned obětavě spěchal na pomoc, ale Ryan ho zlostně zahnal. Odvalil se ke stěně a s klením se začal hrabat po kapsách. Našel však jenom prázdnou krabičku od cigaret, kterou zamračeně zmačkal a zahodil. Ostatní po něm jen koukali a nechali ho být.  Pak se ale vedle něj nečekaně objevil Kohen a bez řečí k němu natáhl ruku s cigaretou. Ryan si ho pronikavě změřil – a cigaretu si vzal. Škrtl sirkou, připálil si a vyfoukl dým. –„Kurva co to je?!“ zarazil se.  –„Inu…“, utrousil Kohen a pokrčil rameny.  –„Chutná to, jako když se pálí shnilá sláma! … ale už jsem kouřil horší sračky.“                               Kohen souhlasně přikývl a pomohl Ryanovi vstát. –„Dík,“ procedil Ryan skrz cigaretu, a tak se vlastně spřátelili.