Cesta (10)

Ruch v nádražní hale pomalu utichal. Každý si už našel nějaké místečko na spaní a podávala se večeře. Komu nestačila polévka, opékal si nad ohněm čerstvé potkaní maso. Nikita tu vůni ucítil i ve spaní, a ačkoli se ještě před chvílí nádražím rozléhalo jeho chrápání, vstal ze své lavičky a rozespale se vydal ke kotlíku s polévkou. Že je bez bot, to bohužel zjistil až ve chvíli, kdy šlápl na jakýsi skleněný střep. S hlasitým klením doskákal zpátky k lavičce a hledal svoje boty. Markétka se ze strachu před ním kryla za Ester, ale Nikita stejně poznal, kdo mu to způsobil a vztekle křikl do šera, ať mu dá konečně pokoj, že on se o nic neprosí.   Ruth ho požádala, ať se zklidní a nedělá takovej rambajs, jinak spadne i ten zbytek stropu, co nad nimi ještě drží, a Nikita znovu opakoval, ať mu všichni dají svatej pokoj. Vzal si svůj příděl večeře, vrátil se na svoje místo, a zatímco hltavě jedl, něco si pro sebe povídal.

Přestali si ho všímat. Nikita Gribovski byl člověk asi tak ve středních letech. Na jeho obličeji dominoval velký nos a odstávající uši, měl hnědé vlasy a černé, šedivějící vousy. Na hlavě nosil široký klobouk a na nohách odřené těžké „půllitry“.  U pasu mu neustále cinkal svazek klíčů – od jeho domu, od garáže, od dobře prosperující stolárny, kterou kdysi vlastnil. Klíče na kroužku – to bylo to jediné, co mu zbylo. S nimi měl pocit, že ještě pořád má někde svůj domov…

Když se před lety po jednom z prvních náletů vrátil domů, zjistil, že mu shořel dům i s manželkou, kterou toho dne ráno po hádce uhodil do obličeje. Podváděla ho, chtěli se rozvádět… od té doby si pan Gribovski nemá s kým co říct.  Pro lidi v okolí to byl blázen a podivín. Kdysi ho někdo ve městě uviděl nějakým klukem, a Nikita rázem dostal nálepku „úchyl“. To ho před dvěma lety téměř stálo život, neboť někteří chlapci ze skladiště se nechali najednou slyšet, že je pan Gribovski obtěžoval. Tehdy se  několik rozhněvaných mužů obce rozhodlo zakročit a podali si Nikitu přímo u něho doma. Málem ho zabili. Vyvázl s několika zlomenými žebry, otřesem mozku, a s četnými poraněními obličeje. Z budovy, kde bydlel, ho vyvlekli ven a od nejhoršího jej prakticky zachránilo to, že ztratil vědomí, a pak také pár jiných obyvatel Rovenu, včetně Torka, kteří uvedeným obviněním nevěřili.

Nikita pak našel útočiště v nezazším křídle skladiště, na druhém nádvoří, a vyhýbal se lidem ještě víc. Ve skladišti měl sice také peklo, ale nebylo, kam by jinam šel. Na kousku půdy, obehnaném drátěným plotem, se snažil vypěstovat trochu mrkve a brambor, a jinak opouštěl svůj úkryt jen minimálně.

I teď se držel pokud možno stranou všech ostatních. Sotva dojedl polévku, uklidil se zas na svoji lavičku a během několika vteřin už o sobě nevěděl. Nastal konečně klid.