Cesta (12)

Druhý den, sotva zrána vysvitlo slunce, zavoněl nádražní halou guláš. Všichni se posílili vydatnou snídaní a zdálo se, že nový den začíná docela slibně. Pouze Cliff po včerejší noci nadále setrvával v pozici ztuhlé mrtvoly a nejevil sebemenší známky života. Přesto ho všichni uctivě obcházeli a snažili se zbytečně nedělat hluk. Nebylo to ani tak z ohleduplnosti, jako spíš pro blaho všech, neboť opilý Cliff, to nebyla žádná legrace ani doma ve skladišti. Začali ho doopravdy budit, teprve když se sami v klidu najedli a byl už čas k odchodu.

Tork do Cliffa nejdřív několikrát strčil nohou a pak na něj obrátil otlučený kotlík plný vody. Cliff ze sebe vypustil táhlý vzdech, začal strašlivě kašlat a chrchlat, a když se nakonec mátožně posadil, rozhlížel se kolem sebe vražedným pohledem. V tom okamžiku se jeho nejbližší okolí klidilo do bezpečné vzdálenosti, protože v tomhle stavu byl Cliff krajně nevypočitatelný. Tork před něj postavil další nádobu s vodou a než se Cliff jakž takž vzpamatoval a opláchl, posbíral mu věci do batohu a ten pak navěsil na jeho záda, načež ho postrčil k odchodu. Cliff sice zřejmě vůbec neměl ponětí, co se vlastně děje, zato si velice dobře pamatoval, že měl v kapse ještě jednu láhev a energicky se jí dožadoval. –„O to se nestarej a padej“, odpověděl mu Tork. Měl pro strach uděláno – byl o dobré dvě hlavy vyšší, a tak by si s Cliffem snadno poradil. Cliff se sice na něho obořil, ale nakonec ztratil balanc a plácl sebou na zem. Když pak konečně opouštěli nádraží, celou cestu vrávoral, zakopával a rval se s Torkem o tu flašku.  –„Navalte tu flašku, smradi, nebo vás všecky zabiju!“ vrčel a krvelačně býskal pohledem „No jasně,“ přizvukoval mu Tork klidně, protože vystřelovák mu pro jistotu zabavil už včera večer. Trpělivě se s ním tahal a snažil se ho krotit.  Ostatní se od nich drželi  dál a byli rádi, že se Cliffem nemusí nikdo zabývat.

Také Oliver měl po ránu špatnou náladu. V noci se nevyspal, podlaha nádraží byla pro něj moc tvrdá a studená  i přes pěnovou matraci, kterou měl. Uvažoval o tom, že udělal hloupost, když se vydal na cesty ze své pohodlné jeskyně, a vinil z toho pochopitelně Věru, protože to ona chtěla odejít a nechat ho samotného. Teď už se zas kamsi nezodpovědně vytratila, a místo ní ho teď vedla Sára, s níž nemohl uspokojivě komunikovat. Zdálo se mu, že ho Sára schválně vede tak, aby zakopával o kameny a klacky a několikrát jí kvůli tomu vynadal. Vůbec byl se Sárou strašně nespokojený – byla moc malá, nemohl se do ní ani pořádně zavěsit a navíc se s ním vůbec nechtěla bavit. Odpovídala pouze jedním slovem nebo vůbec, a to už rovnou mohl jít sám.  Oliver se zkrátka choval naprosto nemožně, a hodně lidí už tím pěkně otravoval