V budově

Ležel jsem na posteli v budově bývalé školy a přemýšlel o tom, co jsem si nazval souslovím postihnout realitu. Byla to moje druhá idea týkající se problému existence. První jsem uzavřel zjištěním, že utrpení člověka je reakcí na pocit nejistoty plynoucí z jeho nemožnosti predikovat, co se stane. Člověk existuje především úsilím se tomuto pocitu vyhnout. Snaží se ve vnějším světě neustále potvrzovat sebe a tím svou nejistotu rozpouštět. V pokoji bylo přetopeno. Nechtělo se mi otevírat okno, protože jsem se obával nachlazení. Z vrchního patra se ozývaly výkřiky a třískání dveřmi. Skupinu ubytované mládeže, která se třetí den v budově opíjela, jsem po několika setkáních na chodbě vyhodnotil jako nebezpečnou. První noc, kdy jsem v pokoji spal, došlo dokonce k tomu, že mi před rozedněním vlezl do pokoje opilý mladík a snažil se ulehnout do postele, ve které jsem spočíval (další den jsem si povšiml, že sdílí v budově podobně situovaný pokoj, jen o patro výše). Když zjistil, že je postel obsazená, něco zamumlal, ulehl na zem a usnul. Odtáhl jsem ho za nohy na chodbu a dveře zamknul. Byla téměř půlnoc a na chodbě pořád někdo hlasitě mluvil nebo jí hlučně probíhal tam a zpět. Pak se ozval dívčí vyčítavý hlas a hlas muže, který ji o čemsi sugestivně přesvědčoval. Chtěl jsem spát. Dvakrát jsem procházející mladíky na chodbě upozornil, že je dávno po večerce, ale nemělo to potřebný efekt. Zvažoval jsem další možnosti. Nevěděl jsem, kolik jich je, ale podle tváří, které jsem prozatím stačil spatřit, jsem jejich počet odhadl na patnáct. Pokud bych použil násilí, mohl bych nedobře dopadnout. Nejen pro jejich počet, ale také proto, že někteří byli vyšší a od pohledu silnější než já. Jedinou devízou byla moje střízlivost. Rozezlen jsem si několik minut představoval, jak k nim vstupuji na patro s železnou tyčí v ruce. Nakonec jsem se rozhodl, že půjdu za správcem. Dlouho jsem otálel, protože mi byl od prvního setkání sympatický. Byl však za pořádek v budově ze své funkce zodpovědný. Pokoj měl v podkroví. Zaklepal jsem a když jsem zaslechl jeho hlas, otevřel jsem dveře. Seděl oblečen na posteli a zdálo se, že ho můj příchod vůbec nepřekvapuje... Popisem situace v budově jsem se snažil demonstrovat své postihování reality - tedy poznávání vnějšího světa a vztahů v něm. Propojení obou výše zmíněných myšlenek má toto vyústění: existence člověka je tím méně bolestivá, čím více dokáže postihovat realitu.

---