Andělské inferno

líbí...

Tedy dámo, píšeš (pro mě) úžasně. Miluju tyhle hluboké texty. *

no, nevím co teď napsat po takové tradičně výborné kritice a2a2a, abych nevypadala jako úplná trubka :c) ale tak co, básnička se mi líbí - asi možná proto, že v ní vidím skutečné lákání a chvilky těsně před podlehnutím, které jsou - které prostě jsou! :c) možná kolikrát více než podlehnutí samotné. Děkuji za příjemné čtení *

Milá Vlasto, přečetl jsem si celkem 4 tvé texty, tento se mi líbil nejvíce, ale ve svém názoru budu tak trochu psát o všech čtyřech. Celkově lze říci, že snaha dostát jakémusi zdání veršů tě tlačí neponechat nic náhodě, básně dopovědět až do konce, aby nebylo pochyb, co jsi chtěla sdělit, a také, aby byly co nejhezčí. To pak vede k tomu, že ze spontánního nápadu či inspirace zůstane poněkud více svázaná stavba než je nutné a pak se vedle sebe objevují obrazy nápadité a obrazy rádoby básnické. Hezky je to vidět v této tvé poslední básni, která se mi ovšem líbí ve své velké části. Je zde krásá pasáž, uvolněná a přitom velmi autentická: Opravdu Ti nebudu předčítat kapitoly z Višňového sadu, nejsem Třetí sestra ... /Antone Pavloviči/ Z krku mi sundáváš křížek ze zlata, to Ti tak vadí? A nebo Tě pálí v dlani...? Jen poslední malé zaváhání... "V Alamu zvoní hrana! Slyšíš ji?" A pak už jen vlnolamy tříští A vedle ní tak trochu na efekt ...V očích odlesk hořícího Říma... tento verš budí příliš historizující asociace a tedy odvádí pozornost někam jinam, než jsi možná chtěla a přitom v něm nenacházím nic,co by s básní, jak ji rozumím, souviselo. Tato formulace je příliš pompézní vedle následujícíh jemně sarkastických veršů. V závěru pak tiché výkřiky jsou už hodně klišé a ...jejich... a ...naše... pak takové to dopovězení až do úplného konce tak říkajíc pro blbce. oč hezčí by bylo, kdyby báseň končila prostěji, např.: A pak už jen vlnolamy tříští výkřiky do tmy času. Například obraz tma času v kontextu tvé básně je výstižnější než když napíšeš do tmy a času Milá Vlasto, chci poděkovat za návštěvu u mých věcí a můj názer neber jako jedině správný, jen jako námět k přemýšlení, jako zpětnou vazbu. Tato báseň oproti tvým dalším je posun kupředu a rád dávám tip.

Si myslím, že básnířka vzpomíná na prožité inkarnace, v nich ovšem měla vždycky smůlu, neb se nachomýtla k takovým nepříjemným záležitostem.. jako požár Říma, bitva hrstky vojáků proti přesile Maxičanů a nakonec, ani ty sestry to neměly moc lehké.. Těžká to doba :-)

T.

Autorka pilně připomíná neznalým čtenářům, že Višňový sad a Tři sestry jsou od Čechova, ale proč tedy v připomínce ruského klasika hoří v očích hrdinky melodramu tohoto Řím se tam nepraví. Zvláštní souvislost, a to ani nelze vydedukovat, zda Řím od Loukotkové (Není římského lidu) nebo Sinkievicze (Quo Vadis). Ráda bych rozluštila, kdo je ďáblem a kdo andělem v předloženém rebusu, ale v zadání chybí údaj, jakou barvu měly Neronovy oči a kolik let bylo učiteli latiny třetí sestry - Iriny. Nehořel nakonec do hrdinčiných očí spíš zprzněný višňový sad? Jestli ty výkřiky na konci měly být povahy erotické, tak snad příště spíš libido nasměrovat do jiné aktivity. Už nikdy nebudu zlá, ale je mi líto slibného tématu.

vsechno je fajn az ten zaver

Nejsi ani Čtvrtá sestra...tou je Špotáková.

dyž nekdo hamstne, tak hamstnu taky, to dá rozum... a co takhle letáky na slevy... taky čteš? :))))

*

no já nevím... nebylo by to snad příliš?:)) to už zavání společenskými frázemi... :)))

Nezklamalo jsi.... :)