-*-

V mých nejtemnějších zákoutích,
v podhoubí stínů chladných vah
trpký smích hran jen víří prach
kde dusot rozechvění ztich.

A z krví živých květů krust
drolí se křídla černých včel,
kde proudící dech otevřel
bránu, jež hltá věčných růst.

Ozvěnou spjaté vzdechy vod
víří tón v noci tonoucí:
žhne touhou obraz rozhrnout,

jejž lží maluje klamný klid,
a v rozlámaných rámech jít
podloubím tanci planoucím.

---