Fotografie

Přivřela oči. Chladný závěj nejistoty pokryl tíhou její rozechvělá víčka. Jen
 uzoučkýma štěrbinami k ní mezi smutkem zmáčenýma řasami dolétaly mihotavé
 paprsky světla.
 Cítila, jako by se všechny ty paprsky proti ní spikly a zabodávaly jí své
posměškem namočené hroty přímo do nitra duše. Surově z ní strhávaly to jakou se
 mu chtěla jevit; onen neviditelný šat okamžiku, jenž dosud krášlil její tělo.
 Věděla, že v tu chvíli je pro něj jediná dívka na celém světě. Dívka, kterou
 musí konejšivým stiskem ruky chránit před všemi nebezpečenstvími nejen toho
 temného tunelu (kterým právě mlčky procházeli) ale i celého světa, neboť svět se
 pro ně dva náhle smrskl jen na onen úzký nevlídný tunýlek, jenž je dosud svíral
 ve svém zádumčivém objetí.
 Čím víc se blížili k východu, tím jeho stisk sílil, jako by jí tak chtěl poslat
 němý vzkaz: ani tam venku tě neopustím. Muži lžou a ženy se snaží v jejich lži
 uvěřit. Bezděky ji vytanula ta slova v mysli.Tam venku bude vedle něj stát ve
 své nahotě, svléknutá nemilosrdným jasem ranního slunka a i ta nejmenší vada na
 kráse nabude nesnesitelných rozměrů. A Bůh ví kolik potkají cestou těch lstivých
 a krásných žen, jež na jeho věrnost budou útočit svými smyslnýmy pohledy; ví moc
 dobře, že pod jejich žárem bude dotek jeho ruky trpně tát.
 Přivřela oči a tiše se bránila tomu jasu ve kterém postupně ztrácela závoj své
 jedinečnosti, (šero, v němž mu připadala tak zranitelná, se smíchávalo s pomíjivou
 všedností zimního rána) protože tam venku už nebude jediná ale jen jedna z mnoha
  tisíců dívek, které vystavují naodiv své tváře.

---