Dům s dvojí tváří

Dům s dvojí tváří

Dům s dvojí tváří

    ,,Pojď tam se mnou, prosím,“ žadonil Marek, když skončilo vyučování.

    ,,Ty ses zbláznil, ne? Nevíš, co se stalo tomu klukovi?“ štěkla po něm Lucie po pár minutách jeho přesvědčování.

    ,,To je blbost, žádný kluk tam nikdy nebyl,“ pokyvoval rozhodně hlavou.

    ,,Jak to víš?“

    ,,A jak ty to víš?“ oplatil Lucii otázku.

    ,,Všichni to přece říkají.“

    ,,To jsou jen žvásty, navíc se mnou se ti přece nic nestane,“ mrknul na ni šibalsky.

    ,,Tak dobře, no. Vždycky mě překecáš, vždycky,“ šťouchla do Marka.

Spolužáci se hned po škole vydali na průzkum starého, opuštěného domu, opředeného mnohými tajemstvími.

    ,,Co myslíš, že tam najdeme?“ pípla Lucie, protože začínala mít strach.

    ,,Starou zříceninu, nic víc,“ zasmál se Marek.

    ,,Jen aby,“ polkla Lucie nasucho.

    ,,Vždyť máš na zádech batoh, takže kdyby něco, všechny příšery zmlátíš do bezvědomí,“ zasmál se Marek.

    ,,Fajn, ale pomůžeš mi bojovat,“ přikyvovala Lucie přísně.

    ,,Jasně,“ pousmál se na ni.

Zanedlouho došli ke starému domu. Zvenku vypadal obyčejně. Místy mu odpadávala omítka a ve střeše měl pár děr.

    ,,Tak vidíš, že tady nestraší,“ šťouchnul Marek Lucii.

    ,,Třeba to začne, až vejdeme dovnitř,“ pokrčila Lucie rameny.

Ani uvnitř domu však nebylo nic zvláštního. Koupelna byla téměř za vstupními dveřmi, takže se do ní Marek šel hned zvědavě podívat.

    ,,Nic,“ nahlásil Lucii, stále stojící u vstupních dveří, tedy u toho, co z nich zbylo- dvě desky ohryzané červotoči.

Po levé straně malé podlouhlé chodby se o kousek dál nacházel vstup do ložnice. Naproti se vstupovalo do obýváku, z něj pak do kuchyně.   

    ,,Tak jdeme dál,“ mávnul Marek na Lucii. Zvědavě nahlédnul do další místnosti, tedy do ložnice. Uprostřed stálo torzo dřevěné postele, s něčím, co kdysi bývala nebesa nad postelí. Hned vedle stál polorozpadlý dřevěný noční stolek. Ze stropu koukalo pár drátů, pod nimiž ležel rozbitý skleněný lustr.

    ,,Zase nic,“ informoval Lucii, kterou měl v patách.

    ,,Ale vypadá to tady dost strašidelně,“ zakuňkala Lucie a očima těkala po pokoji. Věřila historce o zmizelém chlapci, který se z tohoto domu nevrátil.

    ,,Co že? Co je strašidelného na starých rozbitých věcech?“ zasmál se Marek.

Lucie se jen ušklíbla, ale už nic neřekla.

Ani v obýváku nebylo nic moc zajímavého. Zaprášená dřevěná židle stojící pod oknem byla jediná v celé místnosti.

    ,,Tam asi sedával nějaký stařík nebo stařenka a čučeli ven na holuby,“ ukázal Marek se smíchem směrem k židli.

    ,,Nejspíš,“ uculila se Lucie.

Než stihnuli vejít do poslední místnosti, kterou byla kuchyně, v domě to začalo podivně šustit. Pak praskat a dětem se zdálo, že slyší cupitání několika párů nohou.

Lucie se vystrašeně schovala za Markovy záda a pevně se chytila jeho batohu.

    ,,To budou jen kočky,“ mávnul Marek nevzrušeně rukou.

V tu ránu se dovnitř domu nahrnula tma, i když před chvílí do něj svítilo slunce skrze okna a děravou střechu. Teď to tady vypadalo mnohem zchátraleji a taky strašidelněji, než před chvílí.

    ,,Už se odsud nedostaneme, stejně jako ten kluk,“ začala hystericky křičet.

    ,,Dostaneme, pojď,“ táhnul ji Marek zavěšenou na zádech.

Před nimi se něco mihlo. malý, šedý stín.

    ,,Co to bylo, viděl jsi to?“ vykřikla vyplašeně Lucie.

    ,,Viděl,“ odpověděl Marek ztlumeným hlasem.

Po chvilce se jich kolem začalo probíhat víc. Při bližším pohledu děti zjistily, že to nejsou jen stíny. Byli to šedí znetvoření mužíci. Jejich malá bystrá očka děti bedlivě pozorovala. Ať se mužíci pohnuli napravo či nalevo, jejich očka se z dětí ani na chvíli neodtrhla.

    ,,Oni nás sežerou,“ vypískla Lucie strachy.

Jedna příšerka se k dětem nebezpečně blížila. Měla tak pokřivenou páteř, že se musela opírat dlaněmi o zem, aby vůbec mohla chodit po krátkých a vratkých nohou..Pod její světle šedou kůží, byly vidět všechny kosti. Plešaté hlavě dominovala obrovská ústa plná maličkých špičatých zubů. Místo nosu měla jen dvě škvírky a místo uší dírky do hlavy.

    ,,Neboj se, zvládneme to,“ zašeptal Marek a vzal kus kovové tyče, ležící na zemi. ,,Vezmi si taky něco,“ vybídl Lucii.

    ,,To ne, já nemůžu,“ začala plakat.

    ,,Tady máš cihlu,“ vrazil jí ji Marek do ruky. ,,A nebreč, já tě ochráním, jak jsem slíbil,“ snažil se ji utěšit, ale sám měl co dělat, aby mu nevyhrkly slzy.

Příšery na děti začaly útočit. Kousaly a chtěly do nich zarýt své zkřivené pařáty se zatažitelnými drápy. Marek dva udeřil do hlavy a mužíci se rozplynuli jako duchové.

    Do domu se opět začalo vlévat denní světlo. Vyděšená Lucie se nemohla strachy skoro hýbat.  Marek ji proto musel dotáhnout za ruku ke dveřím, ale ven se už nedostali. Dům se opět ponořil do šera. Lucie se schoulila za roh do koupelny a zůstala tam, zatímco Marek statečně odrážel útoky. Jeden mužík ho ošklivě pokousal, až Markovi bolest podlomila kolena.

    Lucie měla takový strach, že se neodvažovala pohnout, v temném koutku měla pocit, že ji tam žádná příšera nenajde. V duchu si zpívala svou oblíbenou písničku. Po tvářích se jí valily slzy a žaludek se jí svíral až se í z toho zkřivila tvář bolestí.

    V domě to začalo být jako na horské dráze. Chvíli světlo, hned na to šero. Marek začínal mít halucinace. Už nevěděl, co je pravda a co blud. Jen slepě odrážel stále silnější útoky znetvořených mužíků. Už to vypadalo, že se jich zbavil, když v tom jednu zahlédl v koupelně. Krčila se v koutku. Ta malá šedá bestie. Chtěla na něj vyskočit z pozarohu. Marek ji bez milosti umlátil železnou tyčí a dům se opět změnil v prosvícenou ruinu.

    ,,To ne, to snad ne,“ zařval když si uvědomil, že poslední příšerou byla vlastně Lucie. Schoulená v rohu koupelny s tváří pokřivenou bolestí.