Doma

Těžké kovové dveře se za ní s velkým rámusem zabouchly. Ozvalo se cvaknutí zámku. Křik. Rychlé, hlasité oznámení čehosi komusi. Smích. A ticho.

Odešla. Po pěti nekonečných letech to bylo za ní. Odešla.

Z koutků jiskřivě, dokonale modrých očí vyklouzly potůčky slz. Cestou vzaly kus černé kajalové linky. Roznesly barvu po tvářích. Nevadilo jí to. Konečně byla volná.

Na zem dopadla malá, černá taška s jejím skromným majetkem, který, krom toho, co měla na sobě, čítal přesně dvě košile, tři odrbaná trička, jedny kalhoty, pár kousků spodního prádla, sedm ponožek, každou jinou, červené pyžamo a knížku.

Zatočila se v pomalu se na zem snášejících vločkách sněhu. Dočkala se. Dočkala se!

Euforie odešla až moc rychle. Přestala se točit. S tmavohnědými vlasy si nepohrával větrný vír. Smích zmizel z kdysi krásného obličeje. V očích byl strach.

Co teď? Kam jít? Co dělat?

Netušila, nakolik se svět za těch pět let změnil. Nemohla to vědět. Ty střípky, co dovnitř přinášely nové obyvatelky, většinou stejně nebyly pravdivé. To aspoň předpokládala.

Nevěděla, kde bydlí její přátelé. Neměla na ně telefonní čísla. Vlastně... neměla ani telefon. Netušila, jestli její přátelé vůbec žijí. Mohlo se toho přeci stát tolik! Hodně špatných věcí se přeci stává.

Neměla domov. Neměla peníze. Neměla se jak dostat kamkoliv, kde by ji snad mohli zadarmo ubytovat. Jen na vlastní nespolehlivé nohy se mohla spolehnout. Jenže...

Vždyť ani neměla ponětí, kde vůbec je! Tedy, věděla to, ale jak se dostat jinam dávno zapomněla.

Neznala cestu pryč.

Co rodiče? napadlo ji.

Hloupost, zamítla vzápětí. Nenávidí tě. Zavrhli tě. A stejně nevíš, kde stál váš dům.

Musela se prostě vydat po ulici. Někam.

Vzala tašku a vykročila. Přemítala. Uvažovala.

Co by v téhle situaci bylo logické udělat?

Za prvé – najít si práci. Ne, ne, to až pak. Najít si bydlení bylo důležitější. I když zatím by klidně mohla bydlet pod mostem. Přežila by to. Vydržela. Všechno lepší než chladná, bezpečná cela vězení. Zapálí si ohýnek, schoulí se pod noviny, i na ulici bude teplo! Dobrá. Žádný byt. Ulice.

Proč vlastně pracovat? Lidi jsou milostiví. Spousta cizinců. Neodmítnou pomoc trpícímu.

Bydlet na ulici a žebrat. Tak si život nepředstavovala. Ale třeba, když se bude, rozcuchaná a špinavá, toulat někde po náměstích, narazí na někoho, koho dřív měla za přítele. A třeba i ten někdo ji pozná. Třeba ji vezme k sobě domů. Třeba ji nakrmí, dá jí pít, nechá ji vykoupat v obrovské vaně s horkou vodou a uložit se ke spánku do postele s nebesy.

Ale to se nestane.

Život v modrých očích zcela pohasl.

Když bude na ulici, zmrzne. Zmrzne, jako ta holčička v jedné z pohádek v knížce, kterou si vzala do vězení. Ta holčička, co prodávala zápalky. Ano. Zlodějka s pohádkami. Pohádkami, které jí tam měly připomínat, že život venku je mnohem nebezpečnější než uvnitř.

V mrtvých očích blýsklo. To bylo ono. Žebráním si nevydělá. Ale je tu něco, co umí. A umí to dobře. Třeba tentokrát bude mít o fous víc štěstí...

O dva měsíce později, vychrtlá, špinavá a rozcuchaná, kráčela důvěrně známou chodbou.

„Bravo, kočičko!“ zachechtala se dozorkyně, kterou právě míjela. „Tipovala jsem ti měsíc, ale tys tam vydržela celý dva!“

Ruce ji surově strčily do chladné cely. Mříže zarachotily a zavřely se.

Rozhlédla se. Usmála se.

Oči pohladily tvrdou palandu, stůl, dvě židle.

Byla v bezpečí. Byla v teple. Byla doma...