Malý Korax - pracující, ležící, spící

Byla sobota a už od rána s přestávkami chumelilo, sněžilo a svítilo slunko. Z cest byla klouzačka a krajina za oknem se možná podobala kýčovité zimní pohádce.

Malý Korax byl doma sám, jen s babičkou, a pravděpodobně se u svého počítače trápil (nebo možná bavil) nad svým oblíbeným časopisem nebo přípravou přednášek na Koprcon; nebojte, děti, to není sprosté slovo, to je jenom taková příjemná přátelská sešlost.

Nevím přesně, co se toho dne dělo, jestli se malý Korax díval často z oken nebo ne, ale myslím, že když jo, říkal si něco jako: to je ale dobře, že jsem nikam nejel, fuj, sněží tam tak hnüsně a vůbec; nebo: debilní, debilní sníh a pak se mu zamlžily brýlky, protože byl možná tak trochu smutný, ale to nemůžu říct jistě, nevím. Třeba to bylo všechno úplně jinak a on se radoval z úspěšně provedeného eskymáckého tance sněhu…

Někdo mu taky poradil, aby si užíval tepla domova a udělal si dobrý den - dal si šálku kolem krku, uvařil si velmi silné kakao a zalezl do peřin, ale přitom by nebyl nemocný!, odkud by pak mohl sledovat pěknou pohádku s dobrým koncem, nebo oblíbenou epizodu oblíbeného seriálu. No, hádejte, co si asi malý Korax vybral?

K obědu mu pak babička uvařila dobrou rajskou máčku, ó, to si jistě pochutnal a oblizoval se. A co bylo dál? Ach nevím, ale myslím, že toho dne si po obědě nezdřímnul..

A sněžilo dál a víc, krajina se temněla, vítr foukal…

Někdy kolem čtyř hodin měl malý Korax telefonní hovor, na který odpověděl i přesto, že mu rodiče vždy vštěpovali, aby se nebavil s cizími lidmi…no, snad to nebylo tak nejhorší, ale možná se i bál, že by to individuum mohlo volat znovu, byl ale tak statečný, že mobil nosil stále u sebe a nevypnutý, připraven čelit všem nebezpečenstvím a všem divným nepřátelským hlasům…

Pak samozřejmě pilně a uvědoměle pracoval na časopise i přátelském setkání, poslouchal své oblíbené písničky a liboval si, že nemusí být v tom oškliváckém počasí za oknem. Určitě i večeřel, ale o tom, co to bylo a jak tepelně upravené, nemáme žádné zprávy. Víme jen, že pak ještě jednou, o mnoho a mnohou hodin později, večeřel před spaním.

Navečer na něj padla nálada a zpíval, on totiž malý Korax rád zpívá, i když se občas ostýchá před lidmi. Před kočkami, Sárou a Mínou se ale zpívat nebojí. Totiž milují ho tyto dvě kočičí dámy, lísají se k němu, v jeho přítomnosti spokojeně vrní, v jeho nepřítomnosti zkoušejí kočičí triky na jeho špinavé prádlo, prostě…ach ano, láska. I ten den poslouchaly jeho zpěv s velkým zaujetím…

Pak si ještě vyžehlil košilky a kamizolky a jako odměnu po dobře vykonané práci si otevřel, ano děti, malý Korax sám, láhev vína, aby mu nebylo tak smutno…mohl být třeba v kině nebo kdovíkde…a ve víně je prý pravda…tak ji snad našel.

Toho večera byl doma sám, jen s babičkou, venku pořád hustě sněžilo, mrzlo až praštělo a nebylo to tam vůbec příjemné, doma je totiž doma. Toho sobotního večera mluvil divnou počítačovou řečí a šel spát velmi pozdě, vlastně možná až ráno a kdoví, co všechno mu vířilo hlavou – spal sám ve svém startrekovském pokojiku s plyšovou kočkou pod polštářem, a jednou až dvěma živými pod postelí, a snil své malé koraxí sny. Malý Korax, ležící, spící, snící…

A když se ráno probudil? První, co spatřil, byla kočka Mína, tak po ní hodil ponožkou a spal dál - ve zcela jiné poloze. Druhé, co spatřil, byl strop oblepený spoustou papírů, tak se otočil a spal dál - opět ve zcela nové poloze. Třetí, co spatřil, byla stěna…a tehdy malý Korax vstal do nového dne…