Kill. Fuck. Die.

Popel z cigarety se pozvolna snášel k zemi. Vedle Ericovy pravé nohy se už začal vytvářet úctyhodný šedobílý kopeček, na jehož špičku vzápětí dopadl již několikátý nedopalek. Chodidlo rozdrtilo hromádku a prach se rozlétl na všechny strany.

Ruka otevřela malou krabičku. Kurva! Vypadá to, že jediný zdroj potěšení se právě vypařil. Eric v duchu opakoval všechny kletby, které si pamatoval ze světa venku, i ty, které se naučil teprve tady. Posměšně se rozhlédl kolem sebe, po stěnách cely, která mu až do konce života měla být domovem. Tři tmavé zdi, čtvrtou tvořily mříže. Jediné okno, pečlivě zabezpečené, ze stropu visící nezakrytá žárovka, zavšivená postel, záchod, umyvadlo. Jedna židle a stůl, obojí pevně přišroubované k podlaze.

Ale co, už tady dlouho nebudeš, ozvala se jeho duše. Brzo si pro tebe ty kurvy přijdou, už brzo. Chcípneš jako pes, pojdeš, zmizíš ze světa, ani hrob nedostaneš. Předhoděj tě vránám k žrádlu. To máš za to, že jsi poslouchal. Zkurvenej sen...

Kill. Fuck. Die.

Kill. Fuck. Die.

Kill... Fuck... Die...

Slova, co šeptáš, se odrážejí od stěn tvého vězení. Brzo utichnou, ale v tvojí hlavě budou žít ještě dlouho, vrahu. Slova, kterým jsi kdysi naslouchal, ale jejichž význam ti nikdy pořádně nedocházel, přesto jsi je bral jako rozkazy. Dva rozkazy jsi splnil. A třetí... ten splníš brzy.

Co jsi mohl být, kdybys to nedělal? Úspěšný doktor, právník, nebo snad prezident? Ovšem, taky jsi mohl skončit jako obyčejný bezdomovec, ale to už je to riziko. Vybral sis jinou cestu, zabijáku...

Vzpomínáš, kdy jsi poprvé vraždil? Ne? Ale jistě, moc dobře si to pamatuješ. Byla mladá, sotva sedmnáct. Chtěl sis užít, nic víc, ale bránila se. Škrábala a kousala, tak jsi ji taky škrábl – jenže nožem do krku! Krev byla všude, víš to ještě? Byla na stěnách jejího pokoje, ve kterém tu nebohou dívku nakonec našli. Byla na tvém oblečení, které jsi kvůli tomu musel spálit. Byla na tvé tváři a pustila až po půl hodině vytrvalého mytí. Byla ve tvých vlasech, které lepila k sobě. Byla všude...

Nikdy nezapomeneš na její oči, já to vím. Ne proto, že by tě strašily ve snech. Ty sám si je rád připomínáš. Vytřeštěné, překvapené. Nebesky modré oči, které už neviděly. Ale ty ses do nich stále díval, sledoval jsi jejich výraz, všechny nádherné detaily, co jen na nich byly, opájel ses jejich dokonalostí, zatímco jsi vykonával to, pro co jsi původně přišel. Ani ve snu tě nenapadlo, že by na tom mohlo být něco špatného. Chtěl jsi ji od samého začátku . A ona se už nebránila. Znal jsi vůbec její jméno? Ne, samozřejmě. Byla to Christine. Měla spoustu snů, měla své touhy, byla šťastná, ale tys jí ten život vzal, všechny její naděje vyhasly spolu s tím, jak se život vytrácel z jejích očí.

Ostatní tvé oběti ti splývají, jen na tuhle nezapomeneš. Viď, zloději životů? Copak ty ostatní byly méněcenné? Jedna z těch žen se měla následujícího dne vdávat, věděl jsi to? A další byla těhotná, to tě ale taky nezajímalo. Víš vůbec, kolik jich máš na svědomí? Přesně dvacet osm. Ty o tom nevíš, ani soud ti všechny tyhle vraždy nepřičetl, ale já byla u toho, viděla jsem je umírat. Všechny – do jedné. Cítila jsem jejich utíkající životní sílu, slyšela poslední nepatrný úder srdce. Ani jedna z nich nechtěla umřít.

Proč se ti vlastně zabíjení tak zalíbilo? Je to výchovou, nebo za to prostě může vrozená zvrhlost a touha tvojí duše po krvi? Proč právě podřezávat, proč? Bylo tolik způsobů, jak je umlčet. Stačilo málo, a ještě mohly žít. Ale ty jsi vždycky znovu chtěl vidět ty mrtvé oči, nemám pravdu? Oči, ve kterých se už nezračil žádný cit. Rodiny těch dívek tě nenávidí.

Jak to všechno vím? Copak ty nemáš tušení kdo jsem? Skutečně? Vidíš, přitom jsi byl v mojí blízkosti už tolikrát. Celkem osmadvacetkrát. Už víš? Ano, jsem to já. Sama Smrt. Brzy si pro tebe přijdou. Ano, bude to tak, jak jsi sám řekl. Chcípneš jako pes...

Dveře se rázně otvírají. Ericovy tmavé oči spatří dozorce. Prsty odhodí prázdnou krabičku od cigaret. Rty se zkroutí v cynickém úšklebku.

„Tak už je čas?“ zachraptí mladý muž. „Dočkal ses, viď?“

„Drž hubu, Ericu. A pojď.“

Tělo se pomalu zvedá z postele. Líně se vydává ven z cely, směrem k místu, kde z něj za chvíli bude vyrván život. Na šibenici. Ani pouta se mu neobtěžovali nasadit.

„Nemáš se čeho bát, Ericu. Nikdo si ještě nestěžoval.“

„Hodlám bejt první.“

„Přestaň. Zasloužíš si to.“

„Ne. To vy byste si to zasloužili. Všichni. Vy zabíjíte promyšleně, plánovaně. To je proti přirozenosti. Jste jen lidi. Já jsem zvíře. Nedělal jsem si starosti, prostě jsem zabil. Šoustal. A teď jen chcípnu...“