Promiň

Seděla na posteli a čekala. Za okny se sypal sníh a chodníky byly pokryté bílým prostěradlem. Po ulici kráčel bezdomovec. Pomalými kroky se blížil k jejímu domu, nemocnou nohu táhl za sebou jako dítě kačera. Byl večer a za všemi okny v ulici se svítilo. Jemu byla zima. A jí bylo smutno.

            Zazvonil na zvonek a čekal. Ona se zvedla z postele a podívala se z okna. Když spatřila muže, vyděsila se. Co tu chce? Neměla náladu se s ním dohadovat a vůbec se s ním bavit. Sedla si proto zpátky na postel a doufala, že odejde. Na nebi se roztrhl další sněžný pytel a zasypal celou ulici novým nánosem vloček.

            Stál u dveří a čekal. Byla mu zima a doufal, že mu otevře. Jenže si uvědomoval, že je sama doma a nejspíš by se při pohledu na něj pořádně vyděsila. Ale neměl na výběr. Tak tam stál, nechal sníh, aby ho nenápadně zasypával. Třeba ho zasype úplně. A on bude pořád jen stát a čekat.

            Seděla na posteli a zamyslela se. Ten muž pořád čekal u dveří. Nezazvonil už znovu, jakoby tušil, že ona o něm ví. Jenom tam tak stál. Musí mu být strašná zima, pomyslela si. Ale co měla dělat? Toho muže neznala, byla sama doma a otevírat se jí nechtělo. Mohl to být zloděj nebo dokonce vrah.

            Sníh už mu pokryl celý otrhaný kabát a on teď vypadal jak kdyby byl oblečený celý v bílém. Docela elegán. Jsem švihák, zasmál se. Vločky kolem rtů na chvíli roztály, aby je vzápětí nahradily jiné. Ústa už dávno neměla růžovou barvu, změnila se v tenkou modrou linii, která vypadala jako zamrzlý potok.

            Blížila se půlnoc a ona se rozhodla jít spát. Z okna už se radši nepodívala, bála se, že by tam pořád byl. Takhle si lehla ve sladké nevědomosti do postele, pustila si televizi a do hodiny usnula. Televizní programy běžely až do rána.

            Sedl si na ledové kachle a toužebně se podíval na dveře. Kdyby snad otevřela… Ale už přestal doufat. Bylo už po půlnoci a světlo v jejím okně už před dlouhou chvílí zhaslo. Vzal do promrzlé ruky kus papíru a napsal na něj: MILUJI TĚ. Lehl si, pocítil teplo, rozlévající se kolem a usnul.

            Ráno si paní, která venčila psa všimla, že před dveřmi domu, kolem kterého šla, leží nějaký člověk. Nehýbal se. Vyděsila se a rychle běžela domů, aby zavolala policii. Když hlídka dojela, zavolali sanitku. Muž se nehýbal. Byl mrtvý. V ruce svíral kousek papíru. Strážník si jej vzal a překvapeně zamrkal.

            „Ano, seržante, zjistili jsme, že to byl její otec. Zřejmě se neviděli pěknou řadu let, nepoznala jej, a proto mu neotevřela. Byl ve špatném stavu už když tam přišel. A ta mrazivá noc ho dorazila. Neměl šanci.“

Lehla si na zem a zavřela oči. Po tváři se jí koulely slzy, ale z jejího hrdla se neozvala ani hláska.