tohle je moje realita

bez sebeironie to bohužel nejde

píšu sem, protože tady není nutné, aby si to vůbec někdo přečetl, ale já mám pocit, že jsme svůj příběh hodila v plen celému národu. příjemný pocit, že? a dušička je v peří. na začátek. netoužím po kritikách. JÁ NEPÍŠU UMĚNÍ. ANI SI TO NEMYSLÍM. jen nemůžu tyhle věci říkat svým známým ani rodině. prostě některé věci se říkají blbě, to víme všichni. před rokem jsem byla znásilněna. není to žádná tragédie, v téhle republice to zažije tolik holek, že si ještě můžu gratulovat, že to nebyl nikdo z rodiny. byl to už druhý pokus - tentokrát tedy úspěšný. ten první chudák tolik štěstí neměl. mohla jsem si za to vlastně sama. jela jsem za svým \"princem\" přes celou republiku, a když nebyl schopen mi ani vzít telefon 40km od jeho rodiště, vzdala jsem to a opila se v úplně cizím městě. probudily mě podivné pohyby a něco těžkého na mně. první myšlenka - já chci pryč. kde jsou princové, když je opravdu potřebujete? neřekla jsem to doma. ví to jen čtyři kamarádky. myslela jsem si, že si to vyřeším všechno sama v sobě. nezvládám to. zakopala jsem to, ale není dne, kdy bych si na to nevzpomněla. jdu domů a představuju si, jak to jednou budu muset vysvětlit svému příteli. pokud teda nějaký bude, protože se mi od té doby nějak moc nechce k potencionálním přátelům přibližovat. radši s nima koukám na fotbal, než bych se pokoušela \"být holka\". jako bych to musela někam vykřičet, abych pocítila úlevu. ale co bude po úlevě, dostaví-li se? soucitné poledy? dotazy? (vyšetřování? jen to ne!) možná bych to mohla říct princi... a co by s tím udělal? vyhledal by si toho grázla v cizím městě? a byla to vlastně jeho vina, že se na mě vykašlal? kdybych cestu vzdala o 20km dřív, mohla jsem být čistá jak lilie. (nebo znásilněná motorkářským gangem, kdo ví) v každém případě hoch, který se ukázal být srabem tehdy mi asi nepomůže teď. a dodatečně ho psychicky vydírat \"podívej co se mi kvůli tobě stalo\" nemá ani smysl ani úroveň... můj šťastný princ teď někde po lukách pobíhá s nějakou zlatovláskou a je mu sladce. (a buďme upřímní - já bych mu klidně dopřála pocit viny, ale díky své výchově bych se za to musela odsoudit k věčným pekelným mukám) pamatuju se na doby, kdy mě život docela bavil. prý jsem takové velké sluníčko, taková ta holka, co všechny hned nabije. a ono už to nějak neplatí. nebo alespoň já už se tak necítím. je únavné ono zdání udržovat. povzbuzovat ostatní a nemoct jim říct, co vás nejvíc žere. teď jsem to napsala sem třeba mi bude trochu líp díky

---