Noc na hradě

V nedaleké vísce,

tam pod hradem Luna,

stojí malá chaloupka,

u ní zahrádka je slunná.

„Ženo moje milá,

dnes nadešel ten den,

kdy splním si svůj dávný,

mého srdce sen.“

„Ach, muži, nechoď dnes,

mám já divnou předtuchu,“

řekla žena ustrašeně

a poklesla na duchu.

„Moje milá, nestrachuj se,

co by se mi mohlo stát?

Vždyť jen v hradní komnatě

noc jednu budu spát.“

„Ach, muži, nechoď dnes,

mám já divnou předtuchu,

hrdlo se mi těsně svírá,

marně lapám po vzduchu.“

„Co to říkáš, ženo má?

Neděs mě ni děťátko,

noc uteče jako voda,

budu zpátky zakrátko.“

- - -

Přízrak jezdce na koni

krajinou se řítí,

pod kopyty uvadá

zlaté luční kvítí.

Slunce pomalu se chystá

své paprsky dát spát,

neb naplnil se právě čas,

kdy zemi naši mělo hřát.

- - -

Obloha se zatemněla,

ze zdí hradu čiší chlad,

Hynek chystá lože svoje,

když skývou chleba zahnal hlad.

Mračna černá jako uhel

nad hradem se stahují,

dušička se strachy třese,

myšlenky zlé v hlavě panují.

Minuty se dlouze vlečou,

marné slyšet vzlykání,

za nerozvážný nápad,

musí přijít pykání.

Temnou nocí zvon se nese,

jak ve vsi půlnoc odbíjí,

náhle cítit pocit mrazu,

jenž vše živé pomíjí.

Při posledním úderu

v nebi mocně zahřmělo,

obloha se rozevřela,

srdce se však sevřelo.

„Při všech svatých, co se děje?

Co znamená ten bílý žár?

Proč rychle se tak přibližuje?

Vždyť vzdálen jen kroků pár!“

Paprsky se rozestoupí,

již rýsuje se postava;

nechce věřit zraku svému,

když bývalou ženu poznává.

Rozpomněl se na ty časy,

kdy nevěrný jí často byl,

srdce jí pak žalem puklo -

její smrt tak zavinil.

Stojí před ním jako živá,

z tváře čiší nenávist,

natahuje bílé ruce,

z nichž smrt dýchá víc a víc.

- - -

Na druhý den po vesnici

roznesla se zpráva,

že mrtvého muže

našla hradu správa.

Oči měl prý plné strachu,

ústa ještě dokořán,

tělo ovšem nejevilo

známky násilí či ran.

V nedaleké chaloupce

velký smutek panuje,

mladá vdova s dítětem

nad osudem běduje.

- - - - -