Psík

Ve chvílích samoty,

srdce bolí,

nabodávajíce se na hroty,

a já přemýšlím, jestli to za to stojí.

A v dáli zpěv,

ač tady hřmění,

mísí se zlost a krev,

sem nepatrí snění.

A koně cvalem se ženou,

jeden černý, jeden bílý,

mraky velké, temné nad krajinou se klenou,

všechny duše tváře do dlaní skryly.

A toulavý pes v polích hledá,

kde pán mu leží, bez dechu, sám,

letí jak vítr, a ten se zvedá,

hledá marně, zůstane vzpomínkám.

Proč, jenom proč to bylo nutné,

psíkovi domov, život vzít.

Zbude nám víc, než věty smutné

do kamenů u cest vrýt?