Motýli a vážky bez křídel

Jste 14 dní mimo civilizaci, den co den, hodinu co hodinu, obklopeni davem spolutáborníků a jejich přítomnost berete po několika dnech automaticky. Zapomenete na zbytečnosti a zakonzervovanost vašeho „normálního“ života. A přitom si ani nestačíte uvědomit, že někteří z těch lidiček, které jste ještě před pár dny neznali, vám přirostou k srdci natolik, že první dny po návratu do nudismu normálního života máte pocit jako byste byli motýlem nebo vážkou, kterým bez varování, bezcitně a bez možnosti nápravy, utrhnou křídla. A bez křídel se létat prostě nedá.

Poznal jsem jednu vážku. Létala po lesích a její křídla se třpytila duhovými barvami a byla neposedná, tak neposedná, jak jen vážky mohou být a zároveň nabitá pozitivní energií, jejíž síla ohromovala a přenášela se na ostatní. Vážka z rodu ohrožených druhů. Jmenovala se Kamila.

Představ si věrné přátele,

motýly a vážky bez křídel,

tvá pýcha nás jednou zabije

a ty se ptáš „PROČ?“!?

Bylo mi 17 a byl to můj poslední tábor v životě.

Oslava Ádiných narozenin. To byl pořádný výprask! Adéla byla nejlepší Kamilina kamarádka a slib o uspořádání a účasti na oslavě jsme si dali ještě na táboře. S Kamilou jsme se ale od konce tábora neviděli, každý z nás bydlel v jiném městě. Pokusy na shledání byly, jenže ne čas a taky - sejde z očí, sejde z mysli. Že prý láska. Rozhodně mi Kamila nebyla ukradená, jenže návrat do normálního života a následná tvrdá srážka s jeho ostře řezanou realitou a těžkopádenstvím‘, to se rovná smrti krásných vztahů. Sraz byl naplánován na konečnou trolejbusové linky 16 v Plzni na Doubravce. Áďa bydlela v jednom z těch anonymních cirkusových satelitních městeček, která v té době začala za Plzní vznikat.

Přijížděl jsem na Doubravku se zpožděním a všichni tam už čekali, spatřil jsem i Kamilu. Trochu to někde uvnitř mne zabušilo (co asi tak??), ale my, hrdí mužové, tohle přece nedáváme na sobě znát! S ostatními jsme se objímali a měli fakt upřímnou radost ze shledání, kdežto s Kamilou jsme se sotva pozdravili. Že prý láska – to jsou jen slabá slova, ale těch velkých bylo už hodně a zbyl z nich jen prach, se kterým si i jemný vítr pohraje a roznese na tisíce jemných částeček, které sami o sobě neznamenají nic. Vůbec nic.

Ádin starší brácha nás postupně autem odvozil do baráčku v ulici – která se jmenovala Borůvková. Měřila pár metrů, ale byla čistá a nová. Pili jsme kolu a jakési drahé a silné pití. V nenápadné láhvi byli vypreparovaní malí krokodýli a naloženi právě v onom zlatém a silném roztoku. Nechutnalo to špatně, ale Kamila se zase brzy opila a začala blbnout, změkčovala slova, jak roztomile to uměla a jak kořenila naši lásku kdesi v lesích mimo civilizaci, ale tentokráte adresátem změkčených slov byl jeden ze tří spolužáků, které si Áďa na oslavu pozvala.

Kamila naplnila vodou dětskou stříkací pistoli a trochu nás provokovala, na mě však přes varování vodou nešetřila a provokovala dál, chytnul jsem ji za ruce a snažil se jí vytrhnout pistoli, smála se a bránila, ale držela, v tom přiběhly ostatní holky a povalily nás na křeslo a sami se svalily na nás. Kamila sotva dýchala, já se nemohl hýbat a nečekal jsem, že mě kousne do krku.

Tak skončila ta lepší část večera, z té horší zbylo jen pár vět. Šli jsme si zakouřit, Kamila se držela za ruku se svým spolužákem, mne držela za ruku Adéla a hodně se na mně dívala, takovým tím zvláštním, neobyčejným, dlouhým a hlubokým pohledem. Došli jsme na okraj té Borůvkové ulice do zvláštního lesíku o pěti stromech. Neměl jsem chuť „byť“ si jen potáhnout. Adéla se o mně opírala, kouřila a jakoby nic „..ona se o něj Kamila snaží už tři čtvrtě roku..“ sebral jsem šišky a pálil je do stromů, to snad abych se uklidnil, tohle nebylo fér. Po návratu do domu si mně Adéla vzala stranou do koupelny, zamkla za sebou dveře a vyznávala se z do té doby pro mě utajených citů a ptala se, jestli bych s ní nechtěl chodit.

Ta tam byla iluze a vůně vzduchu v ulici, která se tak báječně jmenovala. Pomalu se stmívalo a já prchal pryč z té Borůvkové uličky. Následovala dlouhá cesta domů a sms od Adély
 „I love you…“ a další, nechtěl jsem ji zklamat, ale bylo pozdě, už nic nešlo vrátit. Naštvaný jsem byl, a to tak akorát na sebe a chtěl jsem být sám a uprchnout někam do lesa a třeba házet šiškama a hlavně zapomenout na Kamilu. Na Adélu po sms navázala Kamila, že jí to všechno mrzí, a že mně nechtěla zklamat a má mě pořád moc ráda, a že chtěla utéct, když mně dnes spatřila, protože se na mně nemohla dívat a nadávala na svůj blbej věk a „já tě opravdu hodně milovala, ale dálka dělá divy a kdybych tě nemohla mít vedle sebe každej den, asi bych umřela…“

Tu dlouhou cestu nočním městem, vyčerpán vším nedobrým, tu noc bylo na umření mně…